Novinky Mediální výstupy

 

 

Růst násilí mě nepřekvapuje. Bohužel. Protože slábne naše schopnost mu čelit. Násilí se lze bránit jen násilím. Zní to divně, ale vysvětlím to. Násilí, zlo, brutalita, jsou vždy latentně přítomny, jen legitimizovaným násilím držíme zločinné, bezuzdné násilí na uzdě. Ve chvíli kdy povolíme, vždycky vypluje na povrch. Člověk je bytost s oslabenými biologickými instinkty, ty mu nahrazují instituce. Navzájem se nevyvraždíme jen proto, že jsme si vytvořili pevné předivo vztahů a institucí, které určují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, strukturují moc a chrání nás před námi samými. Možná to zní nepříjemně, ale tak to je. Řeknu to jednoduše. Čím bude stát slabší (ne menší, slabší, to je obrovský rozdíl), tím bude více násilí. Čím více budeme rozbíjet a zpochybňovat tradiční instituce, jako je třeba rodina, škola, církve, vojsko, policie, čím více oslabíme sociální kontrolu, tím více prostoru pro násilí poskytujeme. Čím více se budou zločinci navzájem beztrestně podporovat prostřednictvím sociálních sítí, tím více bude násilí přibývat. Čím více budeme zpochybňovat naše hodnoty, adorovat zločince, tím více bude násilí.

 

 

Dobro je dobro a zlo je zlo, mezitím je potřeba rozlišovat a zlo potírat. O tom jsou pohádky, příběhy a legendy, kterým už moc nevěříme. Když princezny v postmoderních pohádkách nahradí prostitutky a Old Shatterhanda Kajínek, tak jsme skončili. To není žádné moralizování, tak to prostě je. Násilí se nesmí poskytnout prostor, ani fyzický, ani morální. Ve správně fungujícím státě se bojí zločinci trestu, ve špatně fungujícím se slušní občané bojí zločinců. Ať si každý sám odpoví na otázku, kde dnes v Evropě jsme.

 

 

Zajistit bezpečnost je základní úkol státu. Mýlí se ti, kdo říkají něco jiného. Prosperita, sociální jistoty, to je všechno druhořadé. Nemá ani smysl hromadit majetek, když ho nikdo neochrání. Je k ničemu důstojnost a právo na kdeco, když ti jde o život. Nám dnes v Evropě jde o život a budeme se zabývat příkonem vysavačů. Panebože, to je úpadek.

 

Musíme se začít věnovat podstatným věcem a dávat správné signály. Dnes se v různých zemích na Západě vyhazují lidé z univerzit, když řeknou, že ženy a muži jsou rozdílní a proto nemusí dělat všichni totéž, ale když tam někdo bude hlásat radikální islám, tak ho titíž postmoderní inkvizitoři budou hájit. Když si chceme připomenout křesťanské hodnoty, ze kterých vyrůstá naše kultura, bude plno křiku. Stejní pokrytci, bojovníci za náboženskou neutralitu a sekularismus, budou ale hájit stavbu mešit, právo na ramadán a já nevím, co ještě. To je sebevražedná kultura.

 

 

Násilí je i u nás, samozřejmě ho páchají i naši lidé, zločin byl a bude a musí se mu čelit. Souvisí se slabostí státu a institucí. Ale hlavně toho všeho využívá i radikální islám, který s námi vede válku. Když s tebou někdo vede válku, jsou jen tři možnosti: vyhraješ, prohraješ nebo uzavřeš dohodu. Dohoda není možná, tak musíme vyhrát. Abychom mohli vyhrát, musíme bojovat. Všemi prostředky, nulovou tolerancí, likvidací nepřátel, zastrašením podporovatelů. Kdo hájí radikální islám, jeho požadavky, právo šaría v Evropě, cokoli, ten musí být potrestán. Kdo podporuje terorismus, byť jen verbálně na sociálních sítích, musí být potrestán. A tak dál. Válka je válka. Jenomže to nikdo nechce slyšet. Proto prohráváme.  

 

 

Izrael je úžasná země. Bojuje po léta za nás. Za Západ. Vede válku kulturní, náboženskou, hodnotovou, každodenní a skutečnou. Zaslouží si veškerou naši podporu. Kdo to na Západě zpochybňuje, podrývá půdu pod nohama sám sobě. Úplně mě děsí, jak se za antiizraelskými náladami v Evropě rozvíjí nová forma antisemitismu. Kde jsou ti, co „slyší trávu růst“ a mají plná ústa strachu o to, abychom se náhodou nedotkli toho „dobrého islámu“, když vidí antisemitské nálady a útoky na synagogy a seznamy Židů a kde co ještě? Jak to, že je neslyším?

 

Bohužel Izrael má něco, co nám chybí. Odhodlání, připravenost k oběti, ochotu použít sílu ke své záchraně. Jeho zkušenost je poučná a inspirující, ale obávám se, že není jednoduše přenositelná.

 

 

 

Život je nejen složitý, jak říkával Otokar Březina, ale i nejistý. Nikdy přesně nevíme, co přijde. Ale přesto jistotu a bezpečí musíme zakoušet. A co nám dává jistotu, kterou potřebujeme? Náš svět, to co známe, co nazýváme domovem, to, čemu rozumíme, co máme rádi, co nám připadá přátelské, naše. Každý normální člověk to zná. Doma je doma, může to být nudné, ale je to jistota. Není to jen filozofická kategorie, rozlišování mezi domovem a cizotou, blízkostí a dálavou, je to i každodenní zkušenost.

 

Jenomže si musíme uvědomit, že se svobodou se pojí nejistota. Dnes lidi chtějí všechno zabezpečit, jenomže to v globalizovaném prostoru nejde. Když dřív prošel vesnicí cizinec, všichni to věděli. Když přijeli cikáni, zavřeli místní lidé svoje slepice do kurníku, aby jim je nesnědli. Mluvím prosím jazykem dřívější doby, aby mě zase někdo neobvinil z nekorektnosti či něčeho horšího. Přehledný svět se sociální kontrolou je trochu nesvobodný, ale více bezpečný. Globalizovaný, integrovaný, otevřený svět, i když je spoután téměř nesnesitelnou byrokratickou kontrolou, je přece jen trochu nebezpečný. Vždycky budeme hledat rovnováhu mezi jistotou a svobodou, hledá se stále znova. Řešení je. Já bych nechal lidi v naší části globální vesnice v klidu žít a moc se jim do toho nemíchal a soustředil se na to, aby jim nikdo, kdo přijde, nemohl „krást slepice“. A kdyby těch cizinců, co chtějí krást, bylo moc, aby se vůbec do vesnice nedostali. To je docela uskutečnitelný cíl.

 

 

Jakýpak uměle vyvolávaný strach... Pustili jsme sem miliony lidí z jiných kultur, kteří neznají naše jazyky, naše zvyky, v mnohém je odmítají,  podporují úplně jiné kulturní koncepty, někteří i ty k nám nepřátelské. Víme to, slyšíme o tom, je to evidentní. Jsou tu cizí lidé, kteří chtějí zůstat cizinci, pokud jde o povinnosti, ale mít práva domorodců. No já nevím, tak to přece nejde. A není jich málo. Navíc se ukazuje, že se mezi námi jako jakási pátá kolona rozšiřuje islámská kultura či subkultura, možná je v zemích EU třicet milionů muslimů. Někteří se chtějí integrovat a „hrát naši hru“, potom je vše v pořádku, jsme občanská společnost a proč ne. Pak už to nejsou cizinci. Ale mnoho z nich se vůbec nechce přizpůsobit a to je problém. Já bych obavy lidí nepodceňoval, nepohrdal jimi ani se jim nevysmíval. Všichni ti pseudotolerantní – totiž tolerantní jen k tomu, co je cizí – různí multikulturalisté, všichni ti levicoví chytráci, kteří nejvíce na světě nenávidí svůj „domov“, nás přivedli tam, kde jsme. Že se doma začínáme bát. To není přirozená situace. Jeden z úkolů politiky vidím v tom, to změnit. My se tu bát nesmíme. Ať se bojí všichni, kdo nás ohrožují.