Novinky Mediální výstupy

 

Politické déjà vu je tady zase. Pokolikáté už? Prezident Zeman veřejně kritizuje postoje ministra zahraničí, dokonce se za ně omlouvá reprezentantům cizích států. Do toho si dělá svou zahraniční politiku premiér. Mezitím se strany vládní koalice (ANO, KSČM a ČSSD) přetahují navzájem a ještě s prezidentem, zda máme správný postoj k Maďarsku, Rusku či Izraeli. Větší oslabování naší pozice a autority v zahraničí si lze těžko představit.

 

Je to přitom jedna levicová parta. ANO a ČSSD tu vládnou pěkně svorně už pět let pod trochu herodesovským, ale pevným patronátem Miloše Zemana. Tak by už mohli spolu umět mluvit. To si to vážně mezi sebou nemohou vyříkat někde v kavárně? Tam vlastně prezident Zeman ani Andrej Babiš nechodí… Tak třeba na Hradě. Hlavně mimo média.

 

Sociální demokraté spolu s premiérem a prezidentem hráli několik měsíců hru na schovávanou ministra zahraničí. Ten nějak nebyl. Ministerstvo řídil buďto jeden europoslanec z Bruselu, nebo ministr vnitra někde z Letné, nebo nejspíše vůbec nikdo. Do toho se premiér Babiš zhlédl v diplomacii, podal si ruce s deseti státníky a uvěřil, že dělá velkou zahraniční politiku a žádného ministra ani nepotřebuje.

 

Všechno nám to vysvětlovali tím, že pečlivě vybírají kandidáta na ministra zahraničí. Aby se líbil na Hradě, aby se líbil ve Strakově akademii, aby se líbil… kde vlastně? ČSSD se ponížila a obětovala svého kandidáta Pocheho, na kterém jako na „jediném“ předtím trvala, aby do Černínského paláce po dlouhém hledání vyslala jeho dlouholetého asistenta Tomáše Petříčka. Kritizoval jsem toto rozhodnutí, protože ministrem zahraničí má být někdo, kdo má zkušenosti, autoritu a politickou sílu. Nic z toho ministr Petříček nemá, což neznamená, že nemá znalosti. Jenže to je u tak klíčové pozice málo.

 

Všichni se zaklínali, včetně prezidenta, premiéra i předsedy Hamáčka, jak teď bude zahraniční politika jednotná. Neuplynuly ani dva měsíce od jmenování nového šéfa diplomacie a jednotná není ani náhodou.

 

Naše levice se rozhodla, že se nechá vést miliardářem, který už je prý bohatší než americký prezident Trump. Tomu lze v rámci marxistické dialektiky porozumět. Skončí to tak, jako většina věcí, které se řídí dialektikou. Sociální demokracii už pomalu můžeme zamávat na rozloučenou. Bohužel jejich sebevražednou misí trpí celá naše země.

 

Obvyklé hříchy levice, která projí, co sama nevytvořila a dokonce i to, co ještě ani nebylo vyrobeno, jsou u nás doprovázeny neuvěřitelně pokryteckou a zničující lhostejností k ústavním funkcím a politické kultuře. Kolosální střet zájmů Andreje Babiše sahající od Krymu až do Bruselu ohrožuje ústavní pozici premiéra i postavení České republiky. Levičákům je to jedno, hlavně, že jsou všichni u moci. Rozlišovat u toho „demokratickou“ levici od komunistů jde den ode dne hůře.

 

Zahraniční politika, to je ale ještě jiná káva. V ní nejde „jen“ o peníze, prosperitu a výši dluhu či daní. V zahraniční politice se rozhoduje o bezpečnosti, o národních zájmech a bez přehánění o samotné národní existenci.

 

Nedaleko od nás se na ukrajinsko-ruské hranici znovu vyostřil konflikt, který má globální potenciál. Jedná se o citlivý geopolitický bod, historicko-kulturní konfliktní linii, na níž snadno vznikají střety širšího dosahu. Jen blázen by si mohl myslet, že se nás to netýká.

 

Komunisté a všelijací kryptokomunisté si nevšimli, že v Rusku už není komunismus. Stále tam vzhlížejí, jsou citliví na jakoukoli kritiku Moskvy a neustále by chtěli stát aspoň někde „mezi“, když už se nejde otevřeně postavit na Putinovy pozice. Jenomže právě v zahraniční politice není možné být na nějaké třetí cestě. A vůbec nejde o to, jak se nám líbí nebo nelíbí Ukrajina. Rusko porušuje mezinárodní řád, neplní dohody, které samo podepsalo a chová se agresivně. Kdo má o tom pochybnosti, může si zkusit vyplnit jednoduchý test. Rusko, nebo Ukrajina? Kdo operuje za hranicí druhého státu? Kdo obsadil část území druhého státu? Kdo zajal v Kerčském průlivu lodě a jejich posádky? Mám dojem, že vám vyšlo 3:0 pro Rusko.

 

Ruské agresivní jednání u Azovského moře je vážná věc. Dokládá to i velmi silná diplomatická reakce USA, když americký prezident Trump zrušil domluvenou schůzku s prezidentem Putinem na setkání G20.

 

Za této nebezpečné mezinárodní situace jsou vnitropolitické hry se zahraniční politikou nezodpovědné. Právě tady se nejnebezpečněji projevuje hloupý tlak našich médií na to, aby politici měli co nejostřejší a nejkontroverznější výroky a mluvili pokud možno v ubohých bonmotech, kterým rozumí i začínající reportér. V zahraniční politice je právě toto zaručená cesta k selhání a neúspěchu.

 

Naši ústavní činitelé se v zahraničně politických otázkách chovají jako malé děti. Těm se ale nedávají na hraní zápalky. Tady nebezpečí ohně jednoznačně hrozí. Protože jim zápalky nemůžeme sebrat, musíme je alespoň volat k odpovědnosti.

 

Babišova levicová koalice v paktu s prezidentem Zemanem rozhodně nepovede naši zemi mezi nejúspěšnější státy světa. Mohli by ale alespoň přestat ohrožovat naše národní zájmy a naši bezpečnost. Pro začátek by možná stačilo, kdyby v zahraničně politických otázkách byli zdrženlivější nebo pro jistotu alespoň na chvíli úplně mlčeli.