(Právo) Česká republika nemá ministra zahraničí. Vlastně má, je jím ministr vnitra. Ale jen naoko, ministerstvo řídí jeden z europoslanců, když je náhodou v Praze. Připadá vám to celé jako špatně napsaná politická satira? Dnes je to politická realita České republiky za vlády Andreje Babiše a Miloše Zemana. Zahraniční politika se u nás dlouhodobě podceňuje. Škodíme tím sami sobě. Snižujeme tím svoji schopnost prosazovat národní zájmy. Sestavit ale vládu bez plnohodnotného ministra zahraničí je vrchol ignorance, něco v Evropě nevídaného. Je to i nepochopení toho, co patří mezi základní úkoly vlády. Je to hazard, kterým se vládní protagonisté sami diskvalifikují. Bohužel tím ohrožují zájmy a bezpečnost celé České republiky.
Ministrem zahraničí bývá ve většině zemí silná politická osobnost. Funkce je často chápána jako nejvýznamnější hned po předsedovi vlády. Před pár dny rezignoval britský ministr zahraničí Boris Johnson, nejviditelnější postava konzervativců s nejvyššími politickými ambicemi. Kancléřem u našeho jižního souseda je Sebastian Kurz, bývalý ministr zahraničních věcí. Prezidentem Německa je bývalý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier.
Ve Spojených státech amerických je pozice ministra zahraničí vyhrazená pro výrazné politické autority prakticky povinně. Devadesátníkům Henrymu Kissingerovi nebo Georgi P. Shultzovi, ministrům zahraničí ze 70. a 80. let, naslouchá dodnes široké publikum. Jsou to osobnosti, mají co říci. Připomínat ministryně Albrightovou či Riceovou je skoro zbytečné. Jméno Hanse-Dietricha Genschera, který byl ministrem zahraničí SRN osmnáct let, zná i u nás skoro každý. Ale to jen namátkou.
Obsazení postu ministra zahraničí se vždy a v každé demokratické vládě sleduje se zvláštní pozorností. Konrad Adenauer říkával, že úspěch v zahraniční politice spočívá v pečlivém „skládání kamínku ke kamínku“. Nelze měnit názory jako v domácí politice, slovo musí mít váhu a musí se budovat důvěra. Bez ní nelze zájmy vlastní země prosazovat.
Ministrem zahraničí má být proto někdo, kdo se systematicky věnuje zahraniční politice, respektive má o ní přehled. To je samozřejmost, ale ani to nestačí. Mělo by především jít o politika s výraznou autoritou. Zvláště dnes, kdy se proměňují mezinárodní vztahy a poměry sil, kdy se mění parametry zahraničně bezpečnostní politiky, kdy se bude měnit Evropská unie. Kdy za stolem s partnery nestačí jen zdvořile debatovat, ale musíte umět dávat návrhy a přijímat rozhodnutí, o kterých víte, že je doma prosadíte.
To vyžaduje zkušenost, odhad a silnou osobnost. V opačném případě je ministr pouze dispečerem, vyšším úředníkem a schopnost formulovat a prosazovat zahraničněpolitické zájmy státu je značně oslabena. Žádná země si ale nemůže dovolit ministra zahraničí vůbec nemít!
Politický management a chaos kolem nominace/nenominace ministra zahraničí ze strany premiéra a jeho doplňkového koaličního partnera byla mimořádně nevkusná kapitola. Žádat o důvěru vlády bez klíčového ministra, to bylo na hranici mezi neuvěřitelným a nepředstavitelným. Jediný způsob, jakým může premiér Babiš a ČSSD alespoň zmírnit pachuť kolem této skandální úvodní epizody nové vlády, je urychleně najít a poslat na ministerstvo zahraničí odborně a politicky silného kandidáta. Protože toto není funkce za odměnu, ani to nesmí být odborná stáž. Mít silnou zahraniční politiku, jak o ní premiér Babiš zatím jen sní, předpokládá ji nejprve personálně odpovídajícím způsobem zajistit.
