Novinky Mediální výstupy

 

Jednou z nejčastějších výtek v rozšířeném lamentování nad stavem vzdělávací politiky v naší zemi je neexistence společenské a politické shody na základních bodech vzdělávací politiky, především na takových, které jdou za horizont krátkodobých problémů. Toto vysvětlení je široce tradované, ale podle mého přesvědčení ne zcela výstižné.

 

Jistě je pravda, že česká vzdělávací politika v mnoha ohledech selhává, jak dosvědčují trendy výzkumů PISA. V řadě případů jde spíše o problém implementace, respektive schopnosti státu a dalších aktérů (krajů, obcí) plošně a konzistentně podpořit implementaci přijatých rozhodnutí na školách. Naopak řada základních principů vzdělávací politiky je ve skutečnosti dlouhodobě a až překvapivě všeobecně akceptována. Ano, přístupy ke vzdělávání mezi politickými stranami – ale i v rámci jednotlivých stran – se liší podle míry náklonnosti ke státnímu nebo korporativistickému dirigismu a víry v účelnost a účinnost byrokratické regulace a buzerace. Ve vzdělávací politice jako takové nicméně lze vysledovat některé všeobecně sdílené stavební kameny, z nichž nejdůležitějším se zdá být princip svobodné volby školy.

 

 

Zde samozřejmě mluvím především o svobodné volbě základní školy. Možnost vybrat dítěti v principu jakoukoli školu bez ohledu na adresu bydliště a bez jakéhokoli úředního povolovacího řízení není vlastně zcela samozřejmá věc, v mnoha zemích nebyla nebo dodnes není v tomto rozsahu možná. Volba školy je u nás limitována vlastně jen faktickými hledisky (ochotou a schopností dojíždět, resp. dítě do školy dovážet, a kapacitou zvolené školy, u soukromých škol pak výší školného a možností jej hradit). Mezi mnohočetnými proudy a zájmovými skupinami v diskusi o českém vzdělávání jsem nikdy nezaznamenal nikoho, kdo by požadoval docházku striktně do spádové školy, ačkoli taková pravidla v řadě zemí byla nebo jsou, a i teoreticky by se pro to dala najít řada argumentů. Volbu školy tudíž můžeme považovat za důležitý a všeobecně akceptovaný princip české vzdělávací politiky.

 

Vezměme princip svobodné volby školy vážně! Jde o jeden z nejakceptovanějších a patrně i nejpopulárnějších prvků českého vzdělávacího systému.

 

Jako s mnoha jinými věcmi v českém vzdělávání, i zde však chybí dotažení principu do praktického a uživatelsky přívětivého konce. Souběžně se svobodnou volbou školy totiž existuje dlouhodobá a poměrně systematická diskriminace soukromých škol, která je však ve výsledku diskriminací mezi žáky. Soukromé školy přitom představují kromě jiného platformu pro inovace ve vzdělávání, nové pedagogické směry a alternativy, které řada rodičů vyhledává.

 

Diskriminace soukromých škol se projevuje viditelně v oblasti financování – soukromá základní nebo střední škola získává na žáka obvykle pouze část platby na provozní náklady ve srovnání se školou veřejnou. Méně viditelně, avšak svým způsobem ještě citelněji se projevuje v úřední šikaně a předpojatosti při povolování nových soukromých škol (zejména kraje, které jsou zřizovateli veřejných středních škol, se snaží bránit vzniku nových soukromých středních škol, které jsou vlastně jejich konkurencí). Ve výsledku ovšem nejde o diskriminaci škol, ale rodičů a dětí.

 

 

 

Vezměme proto princip svobodné volby školy vážně! Jde ostatně o jeden z nejakceptovanějších a patrně i nejpopulárnějších prvků českého vzdělávacího systému. Pak bychom ovšem – místo realizace letitého odborářského snu o financování na třídu místo na žáka, jehož určitou podobu připravuje současná vlád – měli přemýšlet o „voucherovém“ systému, kde peníze na provozní náklady (investice a další institucionální náklady jsou přirozeně věcí zřizovatele) prostě následují žáka v rovné sazbě podle typu školy a oboru, ať se zapíše do jakékoli školy. Srovnatelného efektu by se případně dalo dosáhnout významnými daňovými úlevami na školné v soukromých školách; některé země OECD dokonce oba prvky kombinují.

 

Peníze mají následovat žáka, a není důležité, zda je škola veřejná nebo soukromá, ale zda dobře učí. Kdybychom důsledně přijali tyto principy, vyřešili bychom celou řadu dílčích problémů, které se v českém vzdělávání kupí a vedou se o nich nekonečné debaty. Navíc bychom otevřeli nové možnosti. Představme si efekt, jaký by tento přístup mohl mít pro pozdvižení pedagogické profese a otevření nových kariérních perspektiv pedagogům (skvělý a organizačně nadaný učitel může snadněji založit vlastní školu), nebo třeba pro rozvoj venkovských oblastí a přilákání vzdělaných lidí do odlehlejších regionů (soukromé školy mohou být atraktivním a přitom sociálně velmi odpovědným a užitečným podnikáním).

 

Peníze mají následovat žáka, a není důležité, zda je škola veřejná nebo soukromá, ale zda dobře učí.

 

 

Příklad předškolního vzdělávání a péče přitom ukazuje, že vpuštění tržních mechanismů do vzdělávání funguje, a společenskou poptávku umí uspokojit rychleji a efektivněji než stát. Dříve než se stát vzpamatoval z demografického vývoje a vyhlásil příslušné investiční a rozvojové programy, vznikl sám od sebe celý sektor, zčásti neformální, reagující na potřebu předškolní péče. Část těchto aktivit stát až se zpožděním legalizoval ve formě tzv. dětských skupin.

 

Nastolení elementární rovnosti přístupu k rodičům a dětem ve financování vzdělávání by mělo ještě jeden významný efekt. Posílili bychom tak hlas rodičů jako rozhodujících, ale často přehlížených aktérů ve vzdělávání. Rodiče jsou totiž na kvalitě vzdělávání svých dětí zainteresováni více než stát a jeho úředníci.