Nemohou vědět, že víme
(Zpravodaje senátního obvodu 52) Běžím po pruhu pro pěší, který lemuje cyklostezku v celkové šířce asi čtyř metrů, a již z dálky vidím, jak se proti mně blíží dvojice pejskařů. Jdou volně a pohodově, jeden po jedné straně cyklostezky, druhý po pruhu pro pěší, každý vede na vodítku většího psa bez košíku. Oba pejskaři se mezi sebou živě baví a mezi nimi zůstává asi dvoumetrová mezera, po krajích cesty na žádné straně místo není.
Poklusem se blížím, pejskaři mě vidí a naprosto v pohodě setrvávají v rozhovoru a mně začíná postupně narůstat tepová frekvence. Sbírám odvahu na proběhnutí mezi pejskaři a jejich psy existující asi dvoumetrovou mezerou a zároveň přemýšlím, jak reagovat na případnou psí reakci.
Uff! Nakonec vše dobře dopadá, proběhl jsem úspěšně mezerou mezi psy a pejskaři. Psi nereagovali, pravděpodobně byli zvyklí a vycvičení. Příjemné to ale vůbec nebylo.
Proč popisuji tento svůj zážitek? Důvod je jednoduchý. Přestože jsem také pejskař a našeho psa máme jako člena rodiny, tak tohle chování některých pejskařů opravdu nechápu.
Jdoucí nebo běžící lidé, kteří potkávají člověka se psem, přece nemohou tušit, zda pes bez náhubku volně vedený na vodítku je vycvičen nebo nikoliv. Nemohou vědět, zda pes najednou nezareaguje skákáním, štěkotem nebo třeba i útokem. Navíc, jsou také mezi námi tací, co se psů přirozeně bojí a snaží se jim programově vždy vyhnout.
Mimochodem již se mi na vlastní kůži několikrát stalo, že samotný pejskař byl překvapen ostrou reakcí svého psa například na běžícího muže.
Tedy na závěr, nám pejskařům určitě nic neudělá, pokud budeme brát více v úvahu, že ti, které potkáváme, opravdu nemohou vědět, že my jako pejskaři víme, že ten náš pes jim přece nic neudělá. Svého psa si proto preventivně vždy stáhněme a umožněme, aby ten, koho potkáváme, nás mohl minout beze strachu a nejistoty.
místopředseda strany
předseda senátorského klubu