Simulování a neodhalená lež - akceptovaná součást hry o vítězství?
(Zpravodaje senátního obvodu 52) Díky televizi jsme měli možnost vidět desítky zápasů mistrovství světa ve fotbale, a vidět tak v akci nejlepší světové fotbalisty často vzory pro desetitisíce možná i statisíce mladých kluků na celém světě. A také jsme poprvé na mistrovství světa zažili v akci videorozhodčího.
A právě i díky videorozhodčímu jsme mohli mnohem zřetelněji, než je tomu při jiných fotbalových zápasech, vidět, jak i nejlepší hráči světa občas na hřišti padají bez příčiny, aby se následně svíjeli na zemi, dělali grimasy a drželi se za místa, kam je nikdo, nekopl či neudeřil.
Snad vůbec nejméně pochopitelné potom pro mě byly reakce některých, zdůrazňuji některých špičkových hráčů, kteří v každém jen trochu sporném případě, aniž by měli pravdu, vehementně gestikulovali proti rozhodnutí rozhodčího a tvrdili, že do zámezí kopl či tečoval míč jejich soupeř. Prostě bojovali za svůj tým a bylo jim úplně jedno, že přitom vědomě lžou.
Zkrátka u některých hráčů jsem měl najednou pocit, že do svého herního rejstříku již jaksi samozřejmě zařadili i snahu získat herní výhodu neodhaleným porušováním pravidel, jako je například simulování nebo lživé tvrzení, že míč byl tečován protihráčem apod. A že vlastně snaha o neodhalené porušování pravidel – klamání rozhodčího i diváků, tedy podvádění se pro ně stává normální a obvyklou součástí hry v tomto případě zvané fotbal.
Je asi jasné, že v životě tomu nikdy nebude tak, že bychom ve sporných případech občas neměli tendenci více prosazovat tu svoji pravdu, ale aby se vědomé simulování a lež staly standardní nedílnou součástí hry či boje některých jedinců o vítězství, je naprosto mimo duch fair play, a tedy špatný příklad a cesta do pekel.
Věřím, že ve fotbale se šíření těchto způsobů hry ubráníme, nakonec i vlna kritiky simulantů se zvedla již během mistrovství světa. Kde mám pocit, že jsme se ale již bohužel zcela neubránili, je česká politika. Možná je to proto, že v politice neexistuje videorozhodčí ani jestřábí oko a médiím se nějak v poslední době nedaří je nahradit.
A tak si dovolím na závěr nás všechny na toto nebezpečí upozornit. Asi by bylo dobré, kdybychom se do budoucna snažili být i v politice pozornějšími diváky, abychom byli schopni sami rozeznat pravdu a lež nebo skutečný faul od simulování a podle toho se zařídit.
místopředseda strany
předseda senátorského klubu