Frontová linie 2020
Zavolal mi kolega, kamarád a ptá se mně:
On: „Ahoj, tak co, jak to tam u vás vypadá?“
Já: „Ahoj, děkuji za optání, vcelku to ujde.“
On: „A nechtěl by si o tom něco napsat?“
Já: „Minireportáž z frontové linie?“
On: „Jo, to jsem měl přesně na mysli.“
Já: „O.K.“
Ani nevím, čím mám začít. Všechno se rychle mění. Není dne, aby nepřišlo nové komuniké, nové nařízení, omezení. Nejenom naše nemocnice, ale celý obor prochází změnou. Lékaři, sestry a další personál je pod ohromným tlakem. Ne, práce nám nevadí. Máme ji rádi, je to sice klišé, ale tohle povolání musíte milovat, je to poslání. A možná i proto se daří překonávat překážky, objevovat nové limity.
České zdravotnictví se může pochlubit špičkovou péčí. To je fakt, žádný propagandistický kec. Možná nemáme stoprocentní vybavení jako v Dubaji, ale za to máme maximálně adaptativní personál, který si dokáže poradit se vším. Kombinace vzdělání, českého umu a jisté formy improvizace z nás všech dělá tým, který jede na maximum.
Nebudu lhát, když řeknu, že jsem dojatý tím, jak nás lidé berou. Už nejsme neviditelní pracovníci, zavření ve „svých“ nemocnicích, ústavech, sociálních zařízeních a jiné. Jsme hrdinové obyčejného života, který se stal v poslední době neobyčejným a nejistým. Jsme vojáci, kteří bojují s nejhorším nepřítelem. Nepřítelem, který není vidět, slyšet a cítit. A přesto jsme to nevzdali. Mnoho mých kolegyň má děti, staré rodiče, mnohdy druhou i třetí práci. Ty ženy znáte…Jsou to vaše manželky, dcery, sousedky…
Nechci si stěžovat na nedostatečné vybavení, na ministra zdravotnictví, na vládu…To všechno už jste četli a slyšeli snad tisíckrát. Nikoho už to nezajímá. Nás taky ne. Chceme jenom dělat svojí práci a mít to, na co máme nárok. Naštěstí lidé této země jsou skvělí a pomáhají, jak mohou. Vracíme vám to. Péčí o vaše blízké, ale vy to víte.
Nezapomínejme, že „frontová linie“ nejsou jenom ti, kteří pracují přímo s nakaženými. Tou linií je celé české zdravotnictví, ale také domovy pro seniory a další sociální služby. Tam všude jsou lidé, kteří potřebují pomoct, lidé, kteří mají své bolístky a nemoci. Zároveň bych chtěl vyzdvihnout i práci kolegů z ostatních složek záchranného integrovaného systému.
Na závěr bych chtěl říct toto:
„Až to přejde, tak nezapomeňte, co jste se naučili. Je to mnoho…Nošení roušky, když jsem nemocný, důkladné mytí rukou, dezinfekce, správný způsob odkašlání.“
Všechna tato pravidla nám všem pomohu při jakékoliv epidemii…
člen místní rady Košíře-Motol