Proslov na slavnosti 30 let svobody v Brušperku
Vážené dámy, vážení pánové.
Rozbuškou událostí před třiceti lety se stala studentská manifestace 17. listopadu zahájená v Praze na Albertově, jež přerostla v masové protesty. K jejímu potlačení bylo nasazeno několik tisíc příslušníků Sborů národní bezpečnosti včetně Odboru zvláštního určení, tzv. červených baretů. Násilné zásahy státní moci proti demonstrujícím značně přispěly k destrukci tehdejšího politického vedení. Režim, který formálně velmi dbal na dodržování „socialistické zákonnosti“ a systematicky vylučoval násilí z veřejného života, najednou brutálně zasahoval vůči vlastním pokojně demonstrujícím občanům, prosazujícím nenásilí a dialog. Původně studentská demonstrace a nepřiměřená reakce státní moci na ni tak podnítily československou společnost k nové vlně protestů a k dalším formám občanské angažovanosti. Během následujících dnů a týdnů ztratila komunistická strana monopol moci a pod tlakem veřejnosti a událostí v okolních státech politické vedení odstoupilo.
Na této pamětní desce před námi je odkaz: „Nezapomínejme! Památce všech obětí komunistického režimu“. Mohu-li, dodávám, obětem nejen statečných vlastenců popravených, ale i těm živým. Obětí komunistického režimu se totiž stával nenápadně každý, kdo nepodepsal to či ono podstrčené prohlášení, deklarace, souhlasy s normalizací, kdo nechodil na brigády. Kdo nedostal své děti na školu, kdo nikdy nezískal dobré postavení v zaměstnání, kdo měl styky s příbuznými v zahraničí, kdo měl víru, kdo se nevešel
do kádrových profilů připravených tehdejší stranou a vládou, a to až na úrovni městských nebo místních národních výborů.
Po třiceti letech od oněch událostí bychom se měli znovu a znovu zamýšlet nad rolí každého z nás. Všeobecně je všem, nám občanům České republiky roubován názor, že za minulá pochybení může pár jedinců, tam někde nahoře, zpackaná privatizace, zpackané amnestie, všetci kradnú a další podobné bonmoty a průpovídky. Stále a stále se objevují noví kritikové a mudrci, kteří by to či ono dělali jinak, asi se domnívají, že lépe. To se to mluví a píše, když už jsme tam, kde jsme, když jsme na poměrně dobré životní úrovni, máme svobodu slova. Když můžeme mluvit a mudrovat do všeho a o všem. Jednou tak, podruhé onak.
Tři uplynulé dekády znamenaly i pro české podnikatele zásadní změnu v podobě otevření volného trhu, možnosti soukromého podnikání, znovuzrození tradičních českých značek a také založení nových společností, které za 30 let vzrostly a staly se významnými reprezentanty svého oboru. Populismus a více nebo méně skrytý alibismus ztěžuje těm, kteří chodí k volbám, jejich rozhodování. Uvědomujeme si, že nebýt roku 1989 by tady nebyly nejen některé tzv klasické strany, ale že by tady nebylo žádné ANO, žádné např. Ostravak, Žít Brno, Brno plus, Za Soběšovice krásnější, Pro Žermanice, Pro Třinec, Naše město, Vaše město? Žádné Milióny chvilek? Byla by tu jednojediná Komunistická strana Československa. Ani na to, vážení spoluobčané nezapomínejme, žijme v naději a važme si více svobody. A k tomu je zapotřebí naše spoluúčast, angažovanost, moudrost a zodpovědnost.
Děkuji vám za pozornost.
