Magické slovo INKLUZE
Slovo inkluze v našich zeměpisných šířkách získalo prapodivnou konotaci. Po jeho vyslovení vznikají rozporuplné reakce a různé pochybnosti a každý má na věc právě ten nejsprávnější názor. Pravdou je, že téma je to složité a zároveň velmi citlivé. Dotýká se velkého počtu dětí, totiž těch inkluzivních a pak těch ostatních. Jenže ono už toto rozlišení je vlastně chybné. Všichni jsme lidé a každý z nás má nárok na jistou odlišnost či jinakost. To tak bylo vždycky. Jenže několik desetiletí nazpět se o této jinakosti nemluvilo. Naopak dnes téma odlišností a minorit celou společností velmi rezonuje a bohužel často je i zdrojem její polarizace.
Ale vraťme se do našich škol. Na podzim nabude účinnosti další novela vyhlášky o inkluzi (za poslední tři roky již čtvrtá). V současné době je novela projednávána Legislativní radou vlády. Dle mého názoru do problematiky nevnese nic závratného, pouze dozná kosmetických změn (například v terminologii či lhůtách). Tou větší změnou je stanovení maximálního počtu pedagogických pracovníků v jedné speciální třídě. Počet je stanoven na tři, z toho nejvýše jeden asistent pedagoga.
K této novele MŠMT zpracovalo analýzu implementace inkluzivního vzdělávání, která byla v květnu zveřejněna. Z této analýzy, kterou považuji za důležitou, vyplývá pár zajímavých faktů. Například pokračuje trend nárůstu počtu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, a to jak v mateřských, tak základních školách, snižuje se podíl dětí ve speciálních třídách, což znamená, že tyto děti jsou stále více včleňovány do běžných tříd, zvyšují se počty dětí s mentálním postižením, také dochází k nárůstu dětí s vývojovými poruchami učení a chování (nárůst s poruchami chování je dramatický), klesá počet mimořádně nadaných (až o 20% oproti roku 2017/18).
Na druhou stranu se zvyšuje počet podpůrných opatření i jejich finanční zajištění. Podpůrná opatření slouží primárně ke zjednodušení nebo k úpravě obsahu a výstupů vzdělání a mezi nejčastější opatření patří pedagogická intervence ve škole, asistent pedagoga nebo různé speciální pomůcky od pracovních sešitů k nácviku pozornosti k mačkacím míčkům či overballům. Součástí materiálu je i ekonomický pohled na inkluzi a srovnání výdajů za uplynulé tři roky.
Co k inkluzi, analýze a novele více říci? Na samostatný článek by bylo zamyšlení, proč se zvyšují počty dětí se speciálními potřebami nebo proč přibývá poruch chování? Odpovědi na tyto otázky by vůbec nebylo jednoduché najít, protože se jedná o příčiny, které vyplývají z aktuálního stavu našeho světa. Mělo by být v zájmu nás všech být společností kompaktní a soudržnou, ovšem při zachování specifik a jedinečností každého z nás. Nemůžeme očekávat, že na nebývale rychlý a dynamický rozvoj téměř všeho budeme všichni stejně reagovat. Každý den se nám proměňují podmínky pro život, každý den jsou před námi jiné příležitosti a výzvy. A ne každý si s touto novou skutečností umí poradit a vyrovnat se s ní. Z evolučního hlediska se naše myšlení a chování výrazně v čase nemění.
Co se v dějinách osvědčilo, je chovat se k druhému ohleduplně. Ohleduplnost je totiž nezbytnou podmínkou mírumilovného lidského soužití a porozumění. Samozřejmě ohleduplní by měli být všichni, tedy ti přizpůsobivější a řekněme rychlejší, ale i ti, kterým adaptace trvá déle či probíhá jinak. Ani jedna skupina by se neměla zvýhodňovat či upřednostňovat. Přizpůsobení podmínek k práci nebo učení by nemělo znamenat, že je někomu něco odpuštěno. Ne, mělo by to znamenat, že dotyčný má možnost věc udělat jinak.
Jestliže děti budeme vést k humanitě, ohleduplnosti a toleranci, naše společnost bude silná a bezpečná. Jestliže naše děti budeme vést k nelásce, netoleranci či sobectví, naše společnost bude zranitelnější a náchylnější k rozkladu. A inkluze není o ničem jiném než o ohleduplnosti, toleranci a pochopení.
I. místostarostka MČ Praha 5