Nominační projev před volbou místopředsedů
Projev Miloše Vystrčila před volbou místopředsedů ODS.
Vážený pane předsedo, vážené delegátky, vážení delegáti, dámy a pánové,
na úvod mi rovněž dovolte poblahopřát panu předsedovi Fialovi a paní 1. místopředsedkyni ke zvolení. Mám z toho radost a zároveň chci přidat ještě jednu věc. Chci poblahopřát ještě jednomu člověku a věřím, že to udělám s vámi. Chci poblahopřát starostovi Vrchlabí Janu Sobotkovi k výhře v senátních volbách. Pane starosto, děkujeme, potlesk byl bouřlivý. Já si s panem starostou tykám, neboť jsme spolu byli na kongresu ODS v Karlových Varech a byl členem výkonné rady. Kdyby tomu bylo i dnes, tak bychom tleskali ještě více, ale možná to je do budoucna dobré poučení. A teď co mám na srdci.
Na úvod mi ještě dovolte, abych pozdravil z tohoto místa svoji maminku, svoji manželku, své dvě dcery a svá čtyři vnoučata. Sebastiana, Tobiase, Amálku a Lilien. Proč to dělám? Dělám to proto, že je mám rád, ale dělám to také proto, že chci zdůraznit, že my v ODS a já osobně považuji rodinu za to nejdůležitější. Dělám to proto, aby bylo jasné zejména našemu panu premiérovi, že já bych na zdraví svých dětí nikdy nelhal. Máme za sebou těžké období. Překonali jsme ho a různě ho popisujeme. To, co si myslím, že je důležité, abychom viděli, proč jsme ho tak zdárně překonali. Když jsem o tom přemýšlel, tak jsem našel takové tři důvody. Ono je jich samozřejmě více, ale tři považuji za zásadní.
Tím prvním jste vy nebo jsme my. Je to 14 tisíc členů ODS, kteří ODS v nejtěžších chvílích neopustili, kteří stáli při ní, pomáhali, sbírali se a udělali pro to všechno, abychom tady dneska byli a byli jsme druhou nejsilnější pravicovou stranou. Já vám za to chci moc poděkovat.
Druhým důvodem si myslím, že je to, že jsme opravdu tvrdě pracovali. Utahovali jsme si opasky a říkali jsme si nepříjemné věci. Máme na tom zásluhu všichni, neboť vždycky když potom chcete říkat nějaká jména, tak riskujete, že nějaká zapomenete. Já jsem o tom dlouho přemýšlel, ale čtyři jména řeknu a pak promluvím ještě o jednom týmu. Ta první dvě jména jsou zdánlivě protichůdná nebo odlišná, a to je Miroslava Němcová a Martin Kuba. Zkusím to jen málo vysvětlit. Byla to Mirka Němcová, která nesla největší tíhu těch voleb v roce 2013, a byl to Martin Kuba. On to tady skromně naznačil – jednak ustál pád Nečasovy vlády z hlediska vnitřního fungování ODS a jednak má významný podíl na tom, že Petr Fiala je dneska naším předsedou. Dalším jménem je Petr Fiala. To nebudu více komentovat. Tím posledním je Zbyněk Stanjura. Díky. Pak je tady tým, o kterém mluvila Sandra Udženija, já sám jsem byl trochu skeptický, ale musím potvrdit, že obdivuhodně dobře snášeli členové předsednictva mé kritické názory, a dokonce si ani příliš nestěžovali, a dokonce jsme z týmu ani nic nevynášeli. Moc si toho vážím. Pokud budu moct, budu tam do budoucna rád pracovat. Takže to jsou ty hlavní důvody. My sami a naše tvrdá práce a pardon, zapomněl jsem, a to jsou naši komunální a regionální politici. Naši komunální a regionální politici nás ve volbách v roce 2014 podrželi a my bychom si měli všichni dobře uvědomit, že silná strana potřebuje silné komunální politiky, že by jim měla dávat příležitost a že by jim měla naslouchat.
Tak jsme se pochválili. Řekl jsem, díky čemu jsme dnes tady, a teď otázka, co dál? Jak začít vítězit. My jsme dostali dneska od pana předsedy, kterého jsme si dobrovolně zvolili, úkol. Já začnu tím, že nás letos čekají osmičkové letopočty. 1918 – dobrý. 1938 – špatný. 1948 – ještě horší. 1968 – naděje, ale taky špatný. Pro naši ODS a pro nás tady jeden letopočet ve výčtu chybí. Je to rok 1998. V roce 1998, před 20 lety, se v Poděbradech sešel sněm starostů ODS a přijal čtyři programové postuláty. Bylo to v Poděbradech, tak se jim říká Poděbradské artikuly. V roce 1998 se u nás v Jihlavě sešel Kongres ODS, který vyhlásil program pro volby v roce 1998. Ten program měl název a ten název byl slogan „Hlavu vzhůru“. Ten program měl čtyři hlavní části, které se opíraly právě o čtyři artikuly. Byla to nezadlužená budoucnost, nedotknutelnost soukromí, solidarita odpovědných a levný stát. Já osobně považuji Poděbradské artikuly za projev jednoznačné preference svobody spojené s odpovědností a solidaritou. Jsou to nejlepší postuláty, které jednoznačně ukazují, že to nejdůležitější, co máme v naší zemi, je svoboda. Pojďme se podívat, jak to s našimi programovými prioritami z roku 1998 vypadá dnes.
Jsme svědky neustálých útoků na nedotknutelnost soukromí. Nemůžeme skácet strom na vlastní zahradě, nesmíme kouřit ve vlastní hospodě a úředník, když si vzpomene, tak může vstoupit do našeho domu a zkontrolovat nám topeniště. To není normální.
Jak to vypadá s levným státem? To není levný stát. To je drahý stát. Vzrostl počet úředníků a nárůst byrokracie. To není normální.
Jak to vypadá s nezadluženou budoucností? Máme hospodářský růst jako nikdy předtím, přitom neinvestujeme a máme deficitní rozpočet. To není normální.
Jak to vypadá se solidaritou odpovědných? Ne, ne, my nedáváme pomoc potřebným. My máme zbytnělý sociální systém, máme zdravotní systém, který je bezedný, nemůžeme si ani připlatit za nadstandard. To není normální.
Současná vláda nechce nedotknutelnost soukromí a současná vláda nechce levný stát. Současná vláda nechce nezadluženou budoucnost a současná vláda nechce solidaritu odpovědných. A je na nás, abychom s tím něco udělali. Co chce tedy dnešní vláda? Co chce ta minulá a dnešní vláda? Chce, abychom všichni poslouchali. Chce, abychom byli všichni zaměstnáni, nejlépe u jednoho člověka, případně u několika oligarchů. Chce, abychom byli všichni někde registrovaní, abychom platili, pokud možno bezhotovostně, abychom byli dobře sledovatelní. Chce, aby nás prostě měla pod kontrolou.
Tato vláda nechce samostatně myslící a svobodné lidi, nechce svobodné živnostníky, nechce svobodné lékaře, nechce svobodné učitele, hospodské, faráře, prodavače nebo třeba svobodné a nezávislé umělce, nebo dokonce média. Současná vláda chce nebo má nejraději zejména ovce, roboty a sluhy. Co s tím? To proto jsme tady my, proto jsme tady, abychom se tvrdě a jednoznačně tomuto bezprecedentnímu postupnému útoku na svobodu a na základní principy demokratické společnosti se vší silou a rozhodností postavili. Naši voliči, a věřím, že nejen oni to teď od nás očekávají. Proto jsme přece do ODS vstupovali, proto jsme ji někteří zakládali. ODS je dnes silná a konsolidovaná, nejsilnější na pravici. V roce 1997 jsme přežili sarajevský atentát a v roce 2013 jsme přežili ištvánský atentát.
Nyní je třeba udělat všechno pro to, abychom společně pro naši zemi a naši budoucí generaci zahájili a hájili základní demokratické principy. Bez tvrdé práce a bez vítězství ve volbách to nepůjde. Za svobodu musíme bojovat. Musíme za ni bojovat na komunální úrovni, musíme za ni bojovat na krajské úrovni, musíme za ni bojovat na parlamentní úrovni. Jenom parlament, jenom kraj nebo jenom komunál nám to nevyhraje. Musíme bojovat všichni. Já osobně jsem k tomu připraven za každých okolností a bude pro mne velkou ctí, pokud budu moci bojovat společně s vámi a s vaší podporou za silnou ODS pro silné a svobodné Česko.
Děkuji za pozornost.
místopředseda strany
předseda senátorského klubu