Parlamentní kluby ODS Rozhovory v médiích

(Týdeník FORUM) Předseda Bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny Pavel Žáček (ODS) se dlouhodobě, nejen jako politik, ale také jako profesionální historik, zabývá působením tajných služeb a dalších mocenských složek na našem území. V našem rozhovoru o šíření ruských dezinformací říká: "Hlavní souboj o veřejný prostor nás ještě čeká.

Jak byste popsal ruskou hybridní válku? Co to vlastně je?

Ruský koncept vedení hybridní války, jinými slovy nevyhlášeného konfliktu proti cizím státům pod hranicí válečného stavu, je poměrně starý, navazuje vlastně na masové produkování aktivních opatření a dezinformací sovětskými tajnými službami proti euroatlantickému společenství i zbytku světa. Dá se dokonce říci, že díky využití různých moderních komunikačních kanálů, které před pádem Sovětského svazu nebyly k dispozici, jde dnes u hybridního působení o víceméně oficiální součást zahraniční politiky Ruské federace, zacílené jak na země přátelské, neutrální, tak na takzvané nepřátelské státy.

Jsme schopni vystopovat konkrétní toky a mechanismus šíření ruských dezinformací?

Pokud se systematicky věnujete monitorování ruské propagandy i dezinformační scény, což nedělají pouze státní instituce, ale také nestátní subjekty, tak pochopitelně není problém vystopovat jejich konkrétní toky, mechanismy a odhalovat zamýšlené dopady těchto aktivit. A to i v případě těch dezinformací, které sice vznikají v ruském profesionálním dezinformačním aparátu, ale poté jsou „nezávisle“ přebírány našimi domácími dezinformátory, respektive vlivovými agenty. Těmi dnes už nemusí být pouze novináři jako kdysi, ale i různí influenceři, nebo správci či uživatelé sociálních sítí.

Víme, kdo v Rusku, jaká mocenská složka se šířením dezinformací v zahraničí zabývá?

Vzhledem k tomu, že dezinformace v Ruské federaci vlastně produkují veškeré mocenské orgány řízené Kremlem, tak jde o pestrou škálu institucí, počínaje prezidentskou administrativou, přes ministerstvo zahraničí, ministerstvo obrany a ozbrojené síly, hospodářské orgány, pochopitelně zpravodajské služby a na ně napojené či jimi vytvořené subjekty. Na konkrétních dezinformačních operacích proti České republice se podíleli i někteří ze zpravodajských důstojníků vyhoštěných od nás buď v důsledku odhalení teroristické akce GRU ve Vrběticích nebo po napadení Ukrajiny.

Na čem takto připravené dezinformace staví?

Ruské dezinformační narativy v ideově-hodnotové oblasti využívají stále patrných důsledků komunistické propagandy, například v oblasti moderní historie, a jejich prostřednictvím aktivizují domácí pátou kolonu. Po pravdě řečeno, je to v mnohém důsledek nedůslednosti nejenom pomalu reagující vládní byrokracie, ale například i akademické obce.

Jak je ale odlišíme od něčeho, čemu můžeme říkat proruský nebo dokonce hloupý názor?

V případě, že nějaký místní prostředník – ať již z jakéhokoliv důvodu, včetně politické motivace, nedůvěry ve vlastní establishment anebo z prosté hlouposti – přebírá ruskou propagandu obsahující dezinformace, jde o daleko složitější situaci. Svoboda projevu je garantována ústavou, nesouhlasná činnost, ale ani hloupost není protizákonná.

A obyčejná lež?

V dnešní moderní otevřené dynamické společnosti, kdy celý informačně globalizovaný svět protíná obrovské množství komunikačních kanálů, se může i obyčejná lež stát nebezpečnou dezinformací. V minulosti musela být dezinformace, kterou jste chtěli podsunout protivníkovi, vědomě namixovaná v určitém poměru s pravdivou informací. Dnes žijeme v době, kdy proti každému argumentu se téměř okamžitě postaví protiargument, bez ohledu na jeho pravdivost či zjevnou iracionalitu, a určitá část populace to bohužel bere vážně. Žijeme opravdu ve zvláštní době, kdy informace předhánějí naše vnímání a porozumění světu. Jediným lékem je kromě sofistikovaného vyvracení nejdůležitějších nesmyslů systematické a dlouhodobé mediální, historické a občanské vzdělávání, prostě zvyšování odolnosti veřejnosti.

Na co se Rusové zaměřují? Co je jejich prioritou?

Putinově vládnoucí garnituře a jejím mocenským nástrojům jde primárně o udržování vlastní autoritativní moci v Ruské federaci. Propaganda i dezinformace kromě represe patřily a patří k hlavním nástrojům ovládání ruské společnosti – proto byla mimo jiné před válkou zásadně omezena svobodu projevu v zemi. Zároveň jsou některé dezinformace určené pro domácí publikum sekundárně cíleny i do zahraničí anebo naopak. Primárně jde o dlouhodobé prosazování ruských imperiálních zájmů, a to i za pomoci tajných kampaní cílených proti zahraničním vládám a státním orgánům, snažící se zároveň rozkládat či kompromitovat demokratické ústavní zřízení a západní hodnoty.

A cíl?

Strategickým cílem zůstává oslabování všech světových zahraničně-politických aktérů a jejich bezpečnostních vazeb, primárně Spojených států, Evropské unie a NATO.

Jaké nástroje v boji proti šíření dezinformací stát má?

Kromě zpravodajských služeb a dalších součástí bezpečnostního aparátu, které podchycují a analyzují zahraniční subverzně-dezinformační snahy, zvyšují odolnost státních orgánů a chrání kritickou infrastrukturu, má stát k dispozici aparát ministerstev, a hlavně vzdělávací soustavu. Tam zejména je zapotřebí urychleně napřít velkou pozornost. Zároveň je třeba říci, že máme kvalitně zpracované základní dokumenty, jako například Národní strategii pro čelení hybridním hrozbám, pokulháváme však v realizaci navazujících akčních plánů. Podstatné je, že v této oblasti spolupracujeme i na mezinárodní úrovni, zejména v rámci NATO, ale také EU. Jsme schopni dezinformace monitorovat a analyzovat, chybí však například hlubší spolupráce státu s akademickou obcí, která se této problematice systematicky nevěnuje, ale také s médii veřejné služby či soukromými mediálními domy a tím rozhodně nemám na mysli jejich „uplácení“.

Co tím tedy konkrétně myslíte?

Pořád se mluví o státu, ale média, nejenom veřejnoprávní, ale i privátní, by měla být první hrází proti dezinformacím, ona by se neměla nechat zneužívat v rámci různých dezinformačních kampaní, ona by je měla především odhalovat a potírat. Zatím to spíše vypadá, že se mnohdy vezou na jejich vlně, multiplikují je a bez skrupulí si tak zvyšují rating.

A co nám naopak chybí?

Chybí nám funkční výkonný koordinační orgán s pravomocemi napříč ministerstvy a dalšími státními orgány.

Je podle vás potřeba nová legislativa?

To je dnes klíčová otázka. Myslím, že díky analýze připravenosti ČR čelit závažné dezinformační vlně z loňského roku víme, kde jsou naše slabá místa. Organizace, personál, technické kapacity, koordinace, plnění stanovených úkolů. V exekutivní rovině jde o úkoly vlády a jednotlivých ministrů. Pokud jde o legislativní změny, tak na některých věcech se jen obtížně definičně shodneme. Není divu. V politickém životě dnes působí osoby, které si z tvorby či multiplikování dezinformací učinily živnost. Některé z nich svým způsobem využívají – či spíše zneužívají – svobody projevu na parlamentní půdě a stávají se samy zdroji a šiřiteli dezinformací. Je to pro ně zjevně velmi výnosný politický byznys.

Takže... potřebujeme nový zákon?

Já osobně se spíš konzervativně domnívám, že si budeme muset vystačit se stávající legislativou, ale i úrovní politické diskuse a exekutivními nástroji. Ale uvidíme, třeba jsem přílišný skeptik.

A jak lze tento boj reálně vést? Nejsme odkázání vždy až na reakci? Nemělo by se aktivně působit u zdroje, de facto v Rusku?

Myslím, že jsme schopni dezinformace zachytit, analyzovat jejich krátkodobý i dlouhodobý dopad, v některých případech i profesionálně reagovat. Nicméně ten hlavní souboj o veřejný prostor nás ještě čeká. Ale souhlasím, že bychom měli v některých případech být ofenzivní a potírat dezinformace již u zdroje, tedy třeba i v Rusku, u ruského publika. A postavit tak proti Putinovu dezinformačnímu vidění světa náš pluralitní pohled, rozhodně tím u Rusů podpoříme jak svobodu projevu, tak svobodu myšlení.

Zdá se, že čím víc na východ, směrem k Rusku, tím je působení ruských dezinformací silnější. Platí to?

Myslím, že to do značné míry platí, i když proti „hlavnímu nepříteli“ tedy USA, či dalším hlavním hráčům jako Velké Británii, Německu, Francii, ale historicky i komunistické Číně, bude ruských dezinformací cíleno řádově více. Ruský dezinformační aparát zcela systematicky zneužívá bezbřehé svobody projevu v demokratických zemích.

U postkomunistických společností navíc využívá podrobné znalosti historie, politiky a sociálních vazeb, a proto může své aktivity lépe cílit na jednotlivé instituce či sociální skupiny. Primárně se to týká baltských zemí, sekundárně našeho východního křídla, prostě bývalého východního bloku a Finska.

Ale tuto znalost máme i my o Rusku.

Ano, dle zákona akce a reakce využíváme i my své znalosti sovětské, respektive ruské mocenské technologie ovládání společnosti a historické zkušenosti s jejich imperiální politikou. Proto se také intenzivně bráníme. Proruské entity v našich postkomunistických společnostech se neustále zmenšují, a bylo by zajímavé analyzovat, nakolik jejich rozpouštění ovlivňují – možná zbrzďují – kremelské hybridní a dezinformační kampaně.

Umíte si představit, že by v budoucnu nastala situace, kdy bude nutné bránit demokracii před jejími odpůrci i za cenu potlačení principů, na nichž stojí?

Ještě donedávna jsem si to představit spíše nedovedl. Nicméně události posledních let a měsíců, imperiální vražedná asertivita Ruska, ale i agresivní ambice komunistické Číny, a s tím související rozpad dosavadního světového řádu a globální nárůst extremismu, jehož důsledky všichni vidíme téměř v přímém televizním přenosu, mě vedou k tomu, že si to již představit umím. Musíme se připravovat a musíme být připraveni. Podobně bychom měli ustát případné vnitřní hrozby, které by se dotýkaly naší ústavnosti, snahy o násilnou změnu našeho parlamentního zřízení ve prospěch nějakého protofašistického, komunistického či jiného vůdcovského principu anebo nějakého dalšího totalizujícího -ismu.

Hrozí to momentálně?

Aktuálně to nehrozí, nicméně bezpečnostní situace ve světě, která má velký vliv i na to, co se děje u nás se, jak všichni vnímáme, zatím příliš nelepší. Spíš naopak.

Umíte si představit chvíli, kdy by bylo nutné zavedení nějakého druhu cenzury?

Do naší ústavy se výrazně propsala zkušenost z komunistické éry s cenzurou, která zůstává nepřípustná. Počátkem devadesátých let minulého století jsme ale zjevně nerealisticky podlehli konceptu „konce dějin“ a přestali například počítat s vypuknutím válečného konfliktu v Evropě. Zakázali jsme si tak bohužel příslušný nástroj obrany státu a společnosti proti nepřátelskému vlivovému působení i pro období bezprostředního ohrožení republiky či případný válečný stav. Abychom to změnili, potřebovali bychom ústavní většinu, a jak vnímám situaci v zákonodárném sboru, tak ta zde v tuto chvíli neexistuje. Asi to budeme nuceni připravit jako součást krizového legislativního balíčku, který by se aktivoval až v případě bezprostředně hrozící krize.

(Autor: Dan Hrubý)

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

poslanec PČR
předseda výboru pro bezpečnost PS PČR
zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek