Novinky Mediální výstupy

 

 

To je samozřejmě velmi složité při vší bizarnosti dosavadního průběhu jednání o řecké krizi předpovídat, ale můj osobní odhad je, že ve víkendovém referendu poslechnou Řekové svého premiéra, to znamená řeknou „ne“ podmínkám věřitelů, a bude pokračovat další kolo jednání  mezi Řeckem, EU a dalšími institucemi o nové podobě a formě pomoci. Nicméně nemyslím si, že je pro nás, Českou republiku a její občany, zase tak důležité, jak dopadne stoosmdesátýpátý „šachový“ tah pana Tsiprase, nebo jak na něj naopak zareaguje paní kancléřka Merkelová.

 

 

To, co mě zneklidňuje mnohem více, je skutečnost, že ve světle aktuální fáze řecké krize volá paní kancléřka Merkelová opět po „více Evropy“, to znamená po ještě hlubší evropské integraci. Opakuje se tak znovu tragická a nešťastná reakce na jakékoliv evropské potíže, tedy ještě více centralizace, další přenášení pravomocí z národních států na Brusel, hlubší harmonizace a glajchšaltování. Přitom právě tyto tendence Evropu do jejích dnešních potíží dostaly.

 

 

Kdo si myslí, že ve vypsaném referendu má jít skutečně o podmínky posledního návrhu věřitelů na pokračování pomoci Řecku a že premiér Tsipras chtěl od občanů skutečně slyšet, zda má podmínky přijmout či nikoliv, nepochopil asi vůbec nic. Nejde přece vůbec o dohodu, která byla Řecku věřiteli naposledy nabídnuta. Premiér Tsipras věděl dávno před vypsáním referenda, že na takový návrh nekývne. Vypsáním referenda chce premiér Tsipras získat do rukou pouze silnější zbraň do dalších jednání s věřiteli. To je podstatou a cílem referenda. Tsipras chce mít další munici, pod kterou by věřitelé zase o kus ustoupili a on získal zase o něco výhodnější podmínky.

 

V tomto ohledu je naprosto lhostejné, že budou Řekové hlasovat o nabídce, která už neleží na stole. Ve skutečnosti budou hlasovat o podobě a podmínkách případné budoucí dohody. Čím silněji předchozí podmínky věřitelů Řekové odmítnou, tím drzejší bude moci být premiér Tsipras v dalším jednání s věřiteli.

 

 

Dluhy se platit mají, to nezpochybňuji ani v nejmenším. Je ostudou řeckého národa, že nechal zemi dovést do stavu, ve kterém je. Je ostudou několika posledních politických reprezentací Řecka, že včas nezatáhly za záchrannou brzdu. Tuto vinu z Řeků nikdo nesejme a neměli bychom ani na vteřinu připustit, že je takový způsob vládnutí a hospodaření akceptovatelný.

 

Řecko v tom průšvihu ale není samo. Do eurozóny bylo nalákáno Německem a Francií. Tyto dvě nejmocnější země a motory evropské integrace si přály, aby bylo Řecko součástí eurozóny, přestože každý věděl, že jeho ekonomika je mnohem méně výkonná než ekonomiky Německa a Francie. Všichni už tehdy věděli, že v Řecku je to s daňovou disciplínou na čtyři minus, že je jeho veřejný sektor přebujelý, že je nadprůměrně zadlužené a tak dále. Pokud přesto chtěla EU do takového experimentu s Řeckem jít, nemohou se dnes představitelé evropských zemí divit, že za chyby se platí. A vytvořit měnovou unii ze strukturálně odlišných ekonomik prostě kardinální chyba byla.

 

 

Jsem dostatečně skromný na to, abych si dovolil dávat Řekům rady. Chceme-li, aby Řecko našlo stabilní cestu z dnešních potíží, musí to být řešení, za které se řečtí občané postaví dostatečně silně. To je podle mého možné jen za předpokladu, kdy jakékoliv řešení vznikne na bázi domácích politických jednání řecké politické reprezentace. Jako ekonom jsem přesvědčen, že jedinou možnou cestou je řecký bankrot, odchod z eurozóny, návrat k drachmě, která by devalvovala a zvýšila řeckou konkurenceschopnost. Následovat by samozřejmě musely hluboké strukturální reformy.

 

 

Myslím si, že takový scénář je bohužel velmi málo pravděpodobný. Odchod Řecka z eurozóny si nepřeje ani současná řecká politická reprezentace, ani dnešní evropské politické elity. Pro Merkelovou a spol. není euro ekonomickým projektem, ale projektem politickým. Euro bylo konstruováno jako politický projekt s cílem přiblížit EU k evropskému federálnímu superstátu, ve kterém by se národní státy, a tedy i jejich národní měny, rozpustily. Tohoto utopického snu se nechtějí evropské elity vzdát za žádnou cenu ani ve chvíli, kdy vidí, jak v realitě euro selhalo, jaké přináší jednotlivým zemím i eurozóně obrovské náklady. A proto budou Řecku ustupovat, jak jen to bude možné. Premiér Tsipras to dobře ví a právě to mu umožňuje chovat se tak, jak se chová. Když jste mluvil o vydírání ze strany řeckého premiéra, tak to je možné jen díky neschopnosti evropské elity se s Řeckem v eurozóně rozloučit. Bezesporu existuje nějaká mezní hranice, kdy to Merkelová a spol. vzdají, ale nainvestovali do projektu eura tolik politického kapitálu, že budou zřejmě schopni přecházet ještě leccos.

 

 

Jako liberálnímu ekonomovi a pravicovému politikovi je mi program radikálně levicové Syrizy na hony vzdálený. Tomu spíš budou tleskat naši odboráři v čele s panem Středulou, naši sociální demokraté a komunisté, kteří chtějí „zlý“ kapitalismus spoutat nebo ho raději rovnou nahradit socialismem. Nicméně řečtí občané dali Syrize důvěru a je na ní, jak s ní naloží. Pokud bude dělat radikálně levicovou politiku, tak zřejmě Řekové utrží další ránu, ale dokud se z toho nepoučí sami a nezvolí si svoje autonomní a racionální řešení, tak jim stejně není pomoci. Vzestup Syrizy je přece výsledkem toho, že standardní levicové i pravicové strany v Řecku selhaly, protože ordinovaly Řekům vlastně stále stejnou politiku, která byla vytvořena za zdmi bruselských institucí, nikoliv na základě řecké politické diskuse. Premiér Tsipras je první, komu jsou lhostejné potlesk nebo spílání bruselských elit a koho primárně zajímá názor řecké veřejnosti. Bohužel já z toho radost nemám. Mnohem raději bych viděl, kdyby se takto chovala standardní část řeckého politického spektra. Pak by možná žádná Syriza neuspěla.

 

 

 

Nemyslím si, že bychom čelili my nebo EU dramatickým bezprostředním dopadům řeckého bankrotu. Ekonomika Řecka netvoří ani dvě procenta hospodářství celé EU. Pro Českou republiku není Řecko důležitým exportním partnerem, expozice finančních institucí vůči Řecku je minimální. Případný bankrot a Grexit jistě rozkolísá na krátkou dobu finanční trhy, zahýbá s kurzem měn, bez ztráty kytičky to nepůjde. Nicméně nesmyslné držení Řecka v eurozóně jako pacienta bez naděje na kapačkách a přístrojích přinese ještě více škody.

 

Připomenu, že za dobu pěti let masivních fiskálních transferů Řecku klesala tato ekonomika, měřeno tempem HDP, v průměru o –4,8 procenta, nezaměstnanost se za dobu trvání transferů více než zdvojnásobila na neuvěřitelných 26,5 procenta, zadlužení narostlo na rekordních 177 procent HDP. Transfery tedy Řecku a jeho občanům nijak nepomohly. Byly jen cestou, jak za obrovské náklady držet při životě eurozónu v její původní podobě. Česká republika by v kontextu tohoto vývoje měla usilovat o zrušení závazku přijmout v budoucnu euro. Bohužel v tom ODS nemá na politickém kolbišti mnoho spojenců. ČSSD, KDU-ČSL a TOP 09 jsou eurohujerské strany, u amorfního a populistického hnutí ANO netušíme, kolikrát v té věci změní názor.