Novinky Mediální výstupy

Profesor a emeritní rektor Masarykovy univerzity v Brně Petr Fiala se mi svěřil, že rád nosí sako, a to už od svých patnácti let. Skoro by se chtělo říct, že ke své roli konzervativního politika byl předurčen. Přitom ještě před dvěma lety seděl v Nečasově vládě jako nestranický ministr školství. Teď si předsevzal postavit Občanskou demokratickou stranu na nohy a časem s ní opět vyhrávat volby. Vzhledem k aktuálním volebním preferencím 6,5 procenta to není zrovna jednoduchá meta.

Pane předsedo, je ODS pravicová strana? 

Určitě, jsme pravicová strana.  

Václav Klaus pro MfD před několika dny řekl, že na postojích ODS neshledává nic pravicového. Co by mělo charakterizovat pravicovou stranu, aby to i její zakladatel shledal dostatečně průkazným? 

Hlavně si myslím, že o tom, co je, nebo není pravicové, rozhoduji já, neboť jsem dvacet let psal o tom, co by měla být pravice, určoval jsem a hodnotil pravicové principy. Mám veškerou kompetenci k tomu, abych říkal, jestli jsme pravicová strana, nebo ne. Jsme ti, kteří hájí svobodu člověka a podnikání, bráníme lidi před zásahy státu, regulacemi, nařízeními, evidencemi, socialistickými nápady. Pravicové je aktivně odmítat to, že stát o nás sbírá informace a zasahuje do našeho soukromí. Jsme pro malé přerozdělování a nízké daně. Dokonce navrhujeme zrušení některých daní. 

Vskutku, na sobotním kongresu ODS jste překvapil sdělením, že ODS chystá daňovou revoluci. Nebojíte se, že když živnostníci, podnikatelé, ale i zaměstnanci uslyší, že je s vámi čeká revoluce, řeknou si, že ODS už nikdy volit nebudou? 

Já jsem slovo daňová revoluce nepoužil. Na minulém kongresu jsem mluvil o kontrarevoluci slušných lidí a teď jsem hovořil o pravicové revoluci, která se má týkat zjednodušování státu a boje proti byrokracii. 

Tak trochu to vypadá, že jste fascinován revolucí. 

Jde o obrazné vyjádření. Tady se zdiskreditovalo slovo reforma. I pravice zapomněla, že reforma není cíl, tím je naopak to, aby věci fungovaly, ale když pořád měníme pravidla, fungují častokrát hůř. Naše řešení je hrozně jednoduché. Ze 17 existujících daní chceme tři zrušit, žádné další papírování, tiskopisy roztrháte, hodíte je do koše a nebudete platit daň z převodu nemovitosti, silniční daň a daň z nemovitosti. Tyto odvody lidi zatěžují a státu nepřinášejí žádný velký výnos. Částky kolem deseti miliard korun rozpočet určitě nevytrhnou.  

Halíře dělají talíře a sedmnáct daní miliardy. Když k těmto úbytkům připočteme vámi navrhované snížení vyšší sazby DPH z 21 na 19 procent, tak by rozpočet přišel o 40 miliard ročně. Kde je vezmete? 

Kdyby tato vláda meziročně nenavýšila provozní náklady ministerstev o deset miliard, měla by hned pokrytý výnos z daně z nabytí nemovitosti. Kdybychom neměli různé druhy dotací a zvýhodnění, třeba biopaliva, zelenou naftu a další, máme nahrazenou silniční daň. A samozřejmě každé navýšení HDP o jediné procento přinese do státní pokladny asi třináct miliard korun. Ekonomika roste, není tudíž důvod nesnižovat daně. Pravicové je v takové situaci nechat peníze lidem, nic jim nebrat, spíše vracet. Levicové je to začít přerozdělovat, vydávat na sociální dávky a obtěžovat lidi. Pro mě se pravicovost neomezuje na vyrovnaný rozpočet a nízké daně. Musí s tím souviset zjednodušení legislativy a omezování byrokracie. Proto říkám, snižujme daně, ale když jsou některé zbytečné, zrušme je.  

Potíž je, že si všichni vzpomínáme na Tlustého kalkulačku a jednostránkové daňové přiznání. Co z těchto lákadel ODS zbylo, všichni víme: tři exposlanci – trafikanti a zvýšené daně. Opravdu si myslíte, že je v Česku dost lidí, kteří ODS uvěří, že bude-li ve vládě, tentokrát své sliby splní? 

Když se podívám na 25 let České republiky, jak se změnila a jak se tu mnoha lidem dobře žije, tak je to objektivně spojeno s politikou ODS. Měli jsme problémy, spousta věcí se nepovedla, ale odmítám tvrdit, že pravice selhala. A za to, co jsme pokazili, voliči ODS potrestali jako žádnou jinou stranu. Když se mě ptáte na minulost, tak odpovím, že mě to fakt nezajímá. Šel jsem do čela ODS proto, abych dělal dobrou pravicovou politiku. Připomínám, že navzdory všem průzkumům vyhrál Cameron v Británii, Netanjahu v Izraeli nebo Duda v Polsku. Lidé prostě vidí, že pravicová řešení jsou dobrá.  

Zbývá jen maličkost – přesvědčit o tom i voliče v Česku. Mnozí politologové, komentátoři a koneckonců i Václav Klaus totiž namítají, že bez výrazných osobností se politika dělat nedá, a pokud by si měli vybavit tváře z vedení ODS, tak si na žádnou nevzpomenou. To nevnímáte jako chybu? 

Zaprvé nebuďme fascinováni Václavem Klausem. Znám ho dobře, jeho přednosti i slabiny, a tohle bych bral jako jeho provokativní výrok. Tečka. Zadruhé, pokud mi lidé mohou vyčíst, že jsem příliš slušný, že jsem akademik, mluvím tak, že mi možná nebudou všichni rozumět a nemám charisma, abych ovlivnil masy, tak je to skvělé. Kdyby mohli přijít s tím, že věcem nerozumím, že nenabízím dobrá řešení, že moje politické nápady jsou úplná pitomost, tak bych nad tím musel přemýšlet. Ale nad nesmyslem, jestli jsem, nebo nejsem lídr, bádat nemíním. Na to nakonec nebudou odpovídat politologové, ale voliči. Mě fakt nezajímá, jak jsme na tom teď, ale jak na tom budeme v okamžiku voleb. Ještě na podzim se 80 procent debaty na mých setkáních s občany týkalo ODS, jejích problémů, soudů, chyb. Dneska se lidé zajímají hlavně o to, co ODS nabízí, co se děje v tomto státě, jaký je střet zájmů Andreje Babiše, jaká jsou řešení různých problémů. Proto jsem optimistický. První předpoklad toho, aby vás lidé mohli volit, je, že poslouchají, co jim říkáte.  

A stojí za to vás poslouchat? Nenabízíte věci, které momentálně nikoho příliš nepálí? Snížení DPH nebo sjednocení daně z příjmu na 19 procent… 

Jestli budeme mít kvóty na cizince?  

Ano, to je skutečné téma k diskusi. 

K němu jsme se ale vyjádřili jako první.  

No a? Čím se lišíte od ČSSD, ANO nebo lidovců? Všichni říkají, že kvóty jsou nesmysl a počet přijímaných uprchlíků si má každá země určovat sama. Nepřinášíte nic nového, například návrh konkrétního řešení, koho přijímat a zda vůbec, před kým hranice zavřít atd. 

To není pravda. My jsme první jasně řekli, že nechceme kvóty. Žádná jiná strana zpočátku takto zřetelný postoj neměla. Naši europoslanci hlasovali proti kvótám, zatímco europoslanci TOP 09, ANO a KDU-ČSL hlasovali pro. Není to tedy stejné. My máme řešení a víme, co se má dělat na evropské úrovni.  

Co tedy? 

Tohle není problém, který může zvládnout Česká republika sama. Proto jsme chtěli, aby nám vláda řekla, co bude dělat, když se kvóty v Evropské unii kvalifikovanou většinou schválí. Na to jsme odpověď nedostali.  

Pořád neslyším žádný návod. 

ODS tvrdí, že se musíme připojit k evropskému reformnímu proudu v EU, změnit základní smlouvy, rozvolnit některé politiky a při tom procesu si vyjednat výjimky. Kdybychom to udělali dříve, nemuseli bychom se teď trápit s tím, co se stane, když nás silné státy přehlasují. 

Rozumím tomu správně, že pošilháváte po Británii, která otevřeně připouští vystoupení z EU, respektive návrat o několik desetiletí zpět k evropskému společenství, v němž je zajištěn volný pohyb osob, služeb a kapitálu, ale jinak nic? 

Ne, cesta zpět možná není a rozpad EU také ne. Změna unie ale ano, a to je dlouhodobý postoj ODS. Podívejte se, jak jsme zničili naše zemědělství, jak se přes celou Evropu nesmyslně převážejí produkty z jednoho místa na druhé, na bezradnost EU vůči rostoucím asijským ekonomikám, jak prohráváme s USA, jak jsme přestali být hegemonem ve vědě, kultuře, jak jsme energeticky nesoběstační nebo jak si neumíme poradit s imigranty.  

Proč nemůže být receptem EU nikoliv rozvolněná, ale naopak daleko víc politicky integrovaná? 

Protože celou dobu se postupuje tímto způsobem. Když něco nefunguje, přistoupí se k hlubší integraci a ono to funguje ještě méně. Roste počet i síla extremistických a radikálních stran. V referendu lidé odmítají hlubší integraci, podívejte se na osud evropské ústavní smlouvy. Tvrdím například, že nemůžeme vstoupit do stávající podoby eurozóny nikoliv kvůli tomu, že bych byl ideově proti euru, ale z důvodu, že euro není řešení. Když se k ní Česká republika nyní připojí, ponese obrovské náklady. Přece nemůžeme dělat něco, co je pro občany této země nevýhodné jen proto, že to po nás někdo chce.  

Jak vás tak poslouchám, vy byste si ve vládě docela notoval s hnutím ANO Andreje Babiše. 

Nenotoval, protože si mohu notovat s někým, kdo má nějaké názory, ne s člověkem, který se řídí tím, co si ráno přečte v novinách, nebo co vyjde v průzkumu, který si zaplatí. Před evropskými volbami Andrej Babiš všude vykládal, že mu euro nevadí, dneska říká, že se přijmout nedá a používá stejné argumenty jako já před rokem. Prostě jenom otočil, je to komické a nedůvěryhodné.  

S kým byste tedy ve vládě chtěl sedět? 

Až získáme dost hlasů, budu přemýšlet, s kým bych chtěl sedět ve vládě. Teď je to předčasné. Ale už to, že se mě na to ptáte, je dobře, neboť vám připadá pravděpodobné, že v ní ODS zase bude (směje se).  

Řídím se prověřenou politologickým pravidlem o kyvadle, které se vychyluje tu doprava, tu doleva. Momentálně to ovšem poněkud komplikuje hnutí ANO. Andrej Babiš říká, že je pravicový politik se sociálním cítěním, což zřejmě na mnohé bývalé voliče ODS zabírá. 

Andrej Babiš sbíral stejnou měrou voliče zprava i zleva, což mu – kromě jiného – zajišťuje obrovskou sílu, kterou momentálně má. Také ale vím, že tento způsob sbírání hlasů musí vést k tomu, že jedny, nebo druhé časem zklame. Andrej Babiš je produkt hluboké politické krize, která vedla ke zklamání lidí z tradičních stran.  

A vy si myslíte, že za pár let se to obrátí a lidé budou zklamáni z Andreje Babiše? 

Vidíme to všude v Evropě. Od 60. let minulého století čítávám analýzy, že končí doba rozdělení společnosti na levici a pravici, ale nikdy k tomu nedošlo. To, že je Andrej Babiš populista, že loví voliče zprava zleva, chová se podle průzkumů, a že je produkt politické krize, by mě nezneklidňovalo.  

Nýbrž? 

Zneklidňuje mě, že ministr financí aktivně podniká, má své zájmy a upravuje si zákony ve prospěch svých firem, že vlastní podstatnou část médií.  

Vy mu nevěříte, když říká, že by byl blázen, kdyby ministerskou funkci zneužil, protože pak by se odsud musel vystěhovat? 

Nevěřím, protože ji zneužívá. Jestli firmy ze skupiny Agrofert v roce 2013 neměly žádné investiční pobídky a za loňský rok měly 1,5 miliardy, tak buď o tom Andrej Babiš neví, ale pak není dobrý manažer, nebo o tom ví, a v tom případě využívá svůj politický vliv. Nebo biopaliva, zelená nafta, tendry, které vyhrává. To mi připadá naprosto nemožné.  

Ale on tvrdí, že to nijak nesouvisí s jeho vládním angažmá a že by všechny ty dotace a výhry v tendrech získal, i kdyby v politice vůbec nebyl. 

Dobře, ale vraťme se o pět let zpátky a představme si, že by se někdo takto choval. Do týdne by byl úplně vyřízený a dnes nám připadá, že je to v pořádku, protože nám Andrej Babiš říká, že to tak je. Věříme tomu, protože to papouškují jeho média a on má dost prostoru a peněz, aby si zaplatil kampaň na svou podporu. Normální to ale není a lidé to dříve, nebo později zjistí. 

V této zemi není normálních mnohem víc věcí, když například vychází najevo, že ministr školství šikanoval své podřízené a choval se k nim nevhodně, Vypadalo to na velký skandál, který premiér nezvykle rychle utnul.  

Rychle? Věděli jsme to před rokem.  

Vážně? Do jaké míry je v tom případě tato země svobodná, když se její občané nechají pronásledovat a terorizovat svým nadřízeným? 

Nad tím samozřejmě také přemýšlím. Svobodomyslné společnosti jsou extrémně citlivé na to, když někdo zneužívá svoji moc. Všude tam, kde ji máte, musíte být hrozně opatrný, jak s ní nakládáte. 

To mluvíte z pozice nadřízeného, já se na to dívám z hlediska zaměstnance a promiňte, ke mně by si něco podobného žádný nadřízený nikdy nedovolil. 

Ano, ke spoustě lidí také ne a člověk se ptá, jak se do toho ten druhý může dostat. Někteří lidé jsou ovšem objektivně ve slabé pozici. Někdo třeba pracuje 25 let na ministerstvu školství, má svou práci rád, je řadovým úředníkem a nikdy se s ničím takovým nesetkal. A najednou přijde minstr, který se začne chovat naprosto nestandardně. Takový zaměstnanec si s tím nemusí vědět rady, má strach o svou práci, nechce opustit svoje místo, chvíli se s tím snaží vyrovnat, pak rezignuje a odejde.  

Může tato kauza přispět k posunu ve vnímání práv podřízených osob vůči nadřízenému, byť by to byl ministr? 

Především by měla sloužit k tomu, aby se odpovědně chovaly politické strany. Jedna z jejich funkcí je výběr politického personálu. Ony musejí hledat a prověřovat osobnosti, které se chtějí podílet na řízení státu. V tom nesmějí selhávat. Jestli strana vyšle někoho na post ministra, musí zohlednit i charakter toho člověka, osobnostní profil. A to se tady nestalo.  

Sám dobře víte, jak je to těžké. Když nastupoval Petr Nečas, všichni jsme jásali, že ODS přebírá člověk s charakterem a víme, jak to dopadlo. 

Dobře, ale to je jiný případ. Tady, když měl premiér podobné signály, měl okamžitě jednat. Problém s charakterem ve vztahu k podřízeným je jedna z nejzávažnějších věcí. Jako politik nemáte právo zneužívat svoje postavení. Moc ministra uvnitř úřadu je velká. Náročnost a tvrdost je jedna věc, to je v pořádku, ale ponižování a neúcta je podle mě důvod k okamžité diskvalifikaci. Čím je kdo výš, tím by měl být vůči podřízeným lidštější, slušnější a korektnější.  

Vraťme se k vašemu termínu výběr politického personálu. Jistě víte, kdo je v okruhu kandidátů na ministra školství. Jaký typ člověka by tomuto resortu slušel? 

Kritérií je řada. Pokud ministr nemá dostatečně silné postavení uvnitř vlády a strany, jež ho nominovala, tak i kdyby byl sebevětší odborník, nebude dobrý ministr. Musí to být člověk s jasným politickým názorem, který se dokáže obklopit odborníky, ale musí také rozumět tomu, co se v resortu odehrává. Moc bych si přál, aby ministr školství byl osobností, která bude víc než na svou kariéru myslet na potřeby českého vzdělávacího systému. Jsem přesvědčen, že vzdělávání je jedno z nejdůležitějších politických témat, neboť ovlivňuje budoucnost země. I ekonomický úspěch České republiky je závislý na tom, jaké tu budou kvalifikované pracovní síly, kvalitní výzkum a inovace, o něž se budou moci opřít jak tuzemští, tak zahraniční podnikatelé. To, že budeme mít od vzniku ČR šestnáctého ministra školství, je smutné a přes veškerou politickou vyhraněnost si přeji, aby tam byl někdo, kdo vydrží do konce funkčního období vlády a udělá to, co je třeba.

(Autor: Kateřina Perknerová)