Novinky Mediální výstupy

 

 

Když se rozhlédneme po Evropě, tak si všimneme, že odpor vůči hlavnímu proudu, tedy federalismu, roste. Tento nesouhlas je vidět prakticky v každé evropské zemi a má v zásadě dvě podoby. První reprezentují britští Konzervativci nebo Strana Finů, jejichž kritika je umírněná a konstruktivní. Pak jsou tu extrémní a destruktivní síly reprezentované v první řadě Národní frontou Marine Le Penové na pravici, nebo na opačné straně politického spektra třeba řeckou stranou Syriza. Bohužel je smutné, že evropský establishment na to vůbec nereaguje, a je jedno jestli v jeho čele stojí Barroso nebo Juncker. V tomto ohledu se nic nezměnilo. 

 

 

Barroso i Juncker to jednoduše podceňovali a podceňují. Myslí si, že pokud budou předstírat, že se nic neděje, tak se to nějak zahraje do outu a postupně to zmizí. Podle mne je to ale velká chyba.

  

 

 

Nejbližší příležitostí, na které se ukáže, zda instituce a federalisté sedící v nich, jsou vůbec ochotny se o něčem bavit, bude britský požadavek na sjednání nových podmínek členství Velké Británie v EU.

 

Druhou příležitostí bude pokus o prosazení písemné deklarace, na které se v Evropském parlamentu také podílíme a která by měla vyzvat Komisi a Radu, aby povinnost přijmout jednotnou měnu pro nové členské země změnila v pouhou možnost. Týkalo by se to samozřejmě i zemí, které se členy EU staly před deseti lety.

 

V neposlední řadě bude důležitým signálem, zda Evropskou radou a potom i v dalších institucích projde nařízení na přerozdělení migrantů mezi jednotlivé země, tedy kvóty, které považujeme za centralistické opatření.

 

 

 

V žádném případě se nedá přehlédnout, že z nich vyprchal původní zápal a nadšení, který tu byl před deseti lety. Jejich rétorika se ale nezměnila a pokračuje jakousi setrvačností dál. Pořád tu je ten unavený pan Juncker, který bez jiskry a monotónně opakuje známé a ohrané mantry. Nemám podobná srovnání rád, ale i přesto si je neodpustím. Připomíná mi to situaci z konce osmdesátých let, kdy už komunisté tušili, že se blíží konec jejich vlády, ale i tak pořád opakovali ty své poučky. Sami jim už ani nevěřili, ale dělali to proto, že si nedokázali představit, že by to mohlo fungovat i jinak. 

 

 

 

 

První nástin nových britských požadavků Cameron přednesl už asi před dvěma lety a hodně tehdy mluvil o oblasti justice a vnitřních věcí a finančnictví. V tuto chvíli ale asi nic konkrétního definovat nebude, protože by si tím vyhodil karty z ruky. Myslím, že teprve po té jeho spanilé jízdě Evropou, kde půjde o to oťukat si, kam až jsou jednotlivé členské státy ochotny zajít, začne upřesňovat, kam mohou jeho požadavky směřovat.

 

 

 

Největší pole střetu očekávám v právní oblasti, tedy tam, kde je evropské právo nadřazeno britskému. Doufám samozřejmě, že se podaří najít konsensus.

 

 

 

Jsem přesvědčen, že Velká Británie by bez EU přežila, a to zejména díky obchodním vazbám mimo kontinent. Navíc by zcela jistě okamžitě uzavřela bilaterální smlouvy, které by upravovaly její fungování v rámci jednotného vnitřního trhu. Mnohem negativnější dopad by to celé mělo na směřování EU samotné a zejména na německo-francouzskou osu, jejíž dominance by tím byla ještě více posílena. Nepochybuji o tom, že by to tyto země nevyužily k prohloubení integrace, hlavně v rámci eurozóny.

 

 

Pokud by skutečně došlo k tomu, že rozvolnění vztahů mezi EU a Velkou Británií na jedné straně by mělo za následek prohloubení integrace na straně druhé, tak by to pro Českou republiku určitě dobré nebylo. Přineslo by to i oslabení transatlantické orientace EU a to také není v našem zájmu.

 

 

Vlády těchto zemí, včetně té české, by měly mít ze strategických důvodů větší pochopení pro britské požadavky. Současná Sobotkova vláda je evidentně nemá a dělá chybu.

 

 

Vidíte, někdo to může nazývat paralýzou, pro jiného to může představovat příležitost pro vnesení nového pohledu do celého schématu EU. Jsou to právě federalisté, kdo se obávají toho, že když se jednou smlouvy otevřou, tak bychom se mohli dominovým efektem dostat až k tomu, že se celý konstrukt zcela rozvolní. A to je to, o čem jsem mluvil na začátku. Tohle oni nechtějí za žádnou cenu dopustit. Nejzarytějším federalistům v Evropském parlamentu by proto ani nevadilo, kdyby Velká Británie odešla. Naopak, může se stát, že o to budou sami usilovat, protože si už dávno dopředu spočítali, že by to pro ně takto bylo nejjednodušší.

 

 

 

 

 

Na evropské úrovni budeme usilovat o to, aby byl v rámci eurozóny zaveden obousměrný pohyb, tedy aby bylo možné z ní odejít. Budeme se také snažit prosadit, aby se z „povinnosti“ přijmout euro, která nám byla podpisem přístupových smluv vnucena, a na tom slově trvám, stala „možnost“. Poté by Česká republika měla uspořádat referendum, a pokud v něm občané euro odmítnou, tak toho využít a vyjednat si výjimku. Chceme za tímto účelem připravit návrh zákona, který budeme časovat tak, abychom s ním šli do národních parlamentních voleb v roce 2017. Budeme se tomu věnovat i na sobotním kongresu ODS, kde to bude jeden z bodů. Na Petici se nám podařil nastřádat docela cenný politický kapitál, se kterým budeme dále pracovat. 

 

 

 

Ano, rád bych ho tam viděl.

 

 

Situace v eurozóně se opravdu neustále mění a je potřeba to reflektovat. Vezměte si Řecko. Dříve se o jeho případném odchodu z eurozóny vůbec nemluvilo už jen z obav před tím, aby se to nepřivolalo, a dneska je to již víceméně obecně přijímaný fakt. Změny zcela jistě přinesou i nedávné volby ve Finsku, kde si úspěch získala Strana Finů, která je členem naší frakce ECR. Dá se předpokládat, že z jejich strany určitě nebude chuť poskytovat další pomoc dlužníkům a rozpočtově nezodpovědným zemím. Uvidíme také, jak dopadnou volby ve Španělsku, kde posiluje krajně levicové hnutí Podemos. 

 

Pro příklady toho, že se situace vyvíjí, nemusíme navíc chodit ani tak daleko. Když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, tak zjistíme, že podpora eura poslední dobou poklesla například i v Polsku, které jí bylo dlouho nakloněno. Podobné je to i v Maďarsku, kde také chybí politická vůle k přijetí eura. Pokud bych to omezil pouze na země V4, tak už zbývá jen Slovensko, které ale do eurozóny spadlo především z politických a nikoliv ekonomických důvodů.