Novinky Mediální výstupy

 

 

Nemohu začít ničím jiným než zákonem o biopalivech. Musím říci, že měl svou předehru.

 

Před pěti lety v květnu roku 2010, se Poslanecká sněmovna stala zvláštním kolbištěm. Lobbisté tehdy těsně před volbami vyvinuli maximální tlak na prosazení zvýšení podílu biosložky v pohonných hmotách. Den před parlamentními volbami. Předtím padla Topolánkova vláda a v průběhu roku 2009 ji vystřídala vláda Jana Fischera. V době této vlády byla projednána novela zákona o ochraně ovzduší. První čtení proběhlo 4. prosince 2009, druhé 10. března 2010, třetí 17. března 2010. Poté vetoval tento zákon prezident republiky a nakonec jsme o vetu prezidenta republiky hlasovali den před parlamentními volbami. 

 

Vypadalo to, že zákon schválen nebude právě kvůli prezidentovu vetu. Předseda poslaneckého klubu Bohuslav Sobotka navrhl přerušení schůze tak, abychom se těsně den před volbami ještě sešli a mohlo k přehlasování prezidentova veta dojít. 

 

Tento stav popisuje prezident Agrární komory Jan Veleba následovně: "Byl to standardní postup. Rozeslal jsem dopisy šéfům našich regionálních komor, aby se spojili s poslanci ve svých regionech. Sám jsem některé také oslovil, například místopředsedu ČSSD Bohuslava Sobotku. A tentokrát byla i velká součinnost s Agrofertem. Komunikoval jsem s Babišem a vím, že i on všemu věnoval mimořádné úsilí." Samotný Andrej Babiš tehdy veřejně přiznal: "Ano, lobboval jsem za biopaliva. Volal jsem třeba některým poslancům. Nebojím se říkat své názory nahlas." 

 

Proč sem tyto pět let staré události patří? Už tehdy bylo zjevné, kdo má na prosazení biopaliv největší zájem. Zejména proto, že majitel Agrofertu vybudoval zbrusu novou továrnu na bionaftu Preol za 1,6 mld. korun. A proto za biopaliva lobboval. Možná, že o tom svědčí také dobový tisk (2009): „Po letech marného snažení získat pod svá křídla ústeckou Setuzu, největší továrnu na bionaftu v Česku, to nyní zkouší majitel Agrofertu a druhý nejbohatší podnikatel Andrej Babiš jinak. Chce ji zničit v konkurenčním boji.“ Novou továrnu Agrofertu na bionaftu otevírali politici v čele s šéfem ČSSD Jiřím Paroubkem. Paroubek se tak vedle své pravé předvolební ruky v kraji, šéfa ústecké ČSSD Petra Bendy, objevil v médiích coby nový zastánce a propagátor Andreje Babiše. Není to tedy poprvé, co by Babišův byznys požíval politické podpory socialistů. 

 

Zajímavé v tomto dobovém tisku je ještě jedno vyjádření Andreje Babiše, který říká, jak to bylo se sporem kolem Setuzy a kolem jeho podnikání. Jednal s Mrázkem, s Pitrem, ale nějak se to zvrtlo. 

 

Je potřeba vědět, kdo měl tehdy enormní zájem na prosazení tohoto zákona. Dodám, že o prezidentově vetu hlasovalo den před sněmovními volbami ve prospěch biopaliv 68 ze 70 členů ČSSD. Osmnáct ze 77 členů ODS. Z těch 18 již nikdo není v Poslanecké sněmovně. Z KDU-ČSL to bylo osm z devíti. Zelení tři ze čtyř a pak jsou tady nějací nezařazení. Komunisté až na jednoho všichni.

 

Poznámka k jiné věci. Týká se odpovědnosti předsedy vlády a ČSSD za to, zda bude Česká republika i nadále demokratickou zemí s parlamentním systémem. Ocitovala jsem již sjezdovou rezoluci ČSSD, která se vymezuje proti oligarchům. Obává se toho, že zde za chvíli už budeme mít pouze parodii na demokracii, ale nic vážného proti tomu skutečně nedělá. Slova se mluví, řeč teče, skutek utek. Ale bohužel to stejné musím konstatovat i o KDU-ČSL, kteří přijali takovou zvláštní politickou figuru. Říkají: „voliči si tak vybrali, my s tím nemůžeme nic dělat.“ Ale kdyby si všímali posledních průzkumů, tak většině české společnosti se střet zájmů člena vlády nelíbí a nesouhlasí s ním. Lidovci by před tím neměli zavírat oči.

 

Je tu další téma, které chci zmínit. Týká zahraniční politiky. Již na počátku roku 2014 a v letošním roce to byla ODS, já osobně, kdo prosadil v Poslanecké sněmovně dvě důležitá usnesení ke dvěma mimořádným zahraničním okolnostem, které se stávají dominantou politiky nejenom české, evropské, ale světové. Ty dvě dominanty se jmenují konflikt na Ukrajině způsobený Ruskem a druhá situace kolem uprchlíků z válkou zmítaných území. Nejednotná zahraniční politika nás postihuje v obou případech stejně. Bavíme-li se o vnitřním problému, kterým je zcela jistě konflikt zájmů Andreje Babiše, rozkládání demokratického systému a jeho nahrazování oligarchickým systémem, tak v zahraniční politice je zřetelná neschopnost vlády nějak ji sladit s prezidentem republiky. 

 

Rozumím tomu konfliktu, který je uvnitř ČSSD. Tedy konfliktu, který bych nazvala "spor o Miloše Zemana". Někdo ho rád má, někdo ho rád nemá. A vzhledem k tomu, že Miloš Zeman si razí svoji na vládě zcela nezávislou zahraniční politiku, dostává se ČSSD, vláda, ale tím i Česká republika do velmi nepříjemné situace. Zahraniční partneři nám v žádném případě nerozumějí. 

 

Kdybych měla jmenovat některé příklady, tak je ráda vyjmenuji. Třeba první. Prezident opakovaně zpochybňuje protiruské sankce jako neúčinné a vyslovuje se pro jejich ukončení ještě v letošním roce. Ovšem předseda vlády oponuje, že sankce jsou propojeny s naplněním Minských dohod, což nelze v letošním roce očekávat. Nebo druhý příklad. Prezident v době zostřených vztahů se západem vyzývá k výhledovému přijetí Ruska do Evropské unie. Na to předseda vlády Bohuslav Sobotka oponuje, že přijetí Ruska do Evropské unie není na pořadu dne, Rusko o něj neusiluje a raději buduje vazby v Euroasijské unii. Za třetí, prezident vyzývá Rusko k účasti v projektu Východního partnerství, vůči kterému se samo výrazně vymezuje. Chtěla bych se zeptat, zda je skutečně členství Ruska ve Východním partnerství strategickým cílem české vlády. 

 

Samostatnou, smutnou a ve všech ohledech žalostnou kapitolou se stala cesta prezidenta republiky do Moskvy na oslavy druhé světové války, kam odcestoval jako jediný prezident Evropské unie. Nezopakoval tam bohužel příklad Angely Merkelové, která v Moskvě prohlásila, že zločinnou a protiprávní anexí Krymu utrpěla spolupráce s Ruskem. Česká vláda za tuto cestu převzala odpovědnost, dala prezidentovi bianko šek. 

 

Zajímá mě, zda vláda, když dávala prezidentu republiky souhlas s touto cestou, znala složení celé delegace. Zda věděla, že prezidenta do Moskvy  za Vladimirem Putinem doprovázel Martin Nejedlý z Lukoilu. Zda věděla, že má prezident České republiky v plánu schůzku s Vladimirem Jakuninem, který je na americkém sankčním seznamu. Mě by moc zajímalo, jestli vláda má nějakou výhradu k tomu, jak personálně a věcně se Česká republika prezentovala na této cestě. O věcné otázce se můžeme pouze dohadovat, protože co se odehrálo za zavřenými dveřmi, neví nikdo. I to zavdává otázku, zda delegace nebyla složena právě tak, aby nikdo nemohl vynést, co tam vlastně pánové domluvili. 

 

Mohla bych citovat z nesouladu mezi prezidentem a vládou řadu příkladů dalších, ale není to třeba. Zásadní je, že vláda není schopna sladit zahraniční politiku s prezidentem republiky. Předseda vlády sliboval, že bude domlouvat pravidelné schůzky na Hradě, že bude koordinovat zahraniční politiku, že lapsům, které by nás mohly poškodit jak u partnerů v NATO nebo u partnerů v EU, bude předcházet. Ale tato selhání vidíme každý den. Část médií i část veřejnosti se rozhodla na základě dennodenních prezidentských provokací, ať už jsou v režii pana Ovčáčka, nebo prezidenta samotného, je dále nekomentovat. Myslím, že všichni už jsme si řekli, že hranice byla překročena poté, kdy nás pan Ovčáček informoval o nadmořské výšce našeho prezidenta. Každý by řekl, že teď už debata nemá žádný rozumný smysl. Ale vláda přesto je povinna svou základní roli plnit a je povinna v zahraniční politice vystupovat tak, aby ohroženy zájmy České republiky nebyly, což se v případě koordinace s Milošem Zemanem nedaří, a naše zájmy ohroženy jsou. 

 

Třetí věc, kterou chci zmínit: navazuji na to, co zde říkal místopředseda vlády Andrej Babiš. Mluvil o tom, že je vděčný zemi, která jej tady nechala působit a umožnila mu závratný ekonomický růst. Po střetu zájmů Andreje Babiše, po zahraniční politice, vytýkám za třetí vládě přehlížení slov Andreje Babiše v době jeho cesty po Spojených státech. Časopis Foreign Policy rozebíral gigantický konflikt zájmů Andreje Babiše i jeho spornou minulost. Na to Andrej Babiš reagoval takto, dovolte, abych ho citovala. Bude tam slovo, které jsem si nevymyslela. "Minulý týden mě totálně poblili. To je podraz. Kdo to udělal? No Češi. Kdo jiný by to udělal," sděluje Andrej Babiš, který má tuto zemi tak rád a je jí tak vděčen! Já nevím, ve které vládě které země by bylo možné, aby její první místopředseda, který se v zemi nenarodil, urážel její občany, aniž by se předseda vlády ozval. Takový ministr by druhý den ministrem nebyl!

 

Pokud Andrej Babiš má takový vztah k českým občanům, není potřeba, aby za nás trpěl. Může se odebrat do své domoviny, akorát je problém v tom, že tam by ho jistě do vlády nepřizvali. Alespoň to říkají samotní Slováci. Smějí se nám, jak jsme něco takového vůbec mohli dopustit. To je další věc, kterou vládě vytýkám, že toleruje dehonestaci českých občanů. 

 

Čtvrtá věc, kterou vytýkám vládě, je, že nijak nebrání Babišovým útokům na média, která mají být doprovodnou částí normálního demokratického provozu v normální demokratické zemi. Útok vedl ministr financí proti týdeníku Echo. Okamžitě po jeho vzniku oznámil, že na ně pošle finanční kontrolu, protože zrovna tam, co čert nechtěl, odešli téměř všichni slušní novináři z jeho tehdejší mediální divize Agrofertu, tedy z Lidových novin a Mladé fronty. Na ty si chtěl ministr financí posvítit, poslat na ně finanční kontrolu. Druhý útok přichází proti České televizi. Nelíbí se mu, jak veřejnoprávní televize referuje o tom, kolik a na jaké účely čerpají firmy ministra financí peníze ze státního rozpočtu. Třetí útok přichází na televizi Barrandov jen proto, že tato televize si dovolila upozornit na to, že partnerka pana ministra porušila celní předpisy. Čtvrtý útok byl na Svobodné fórum, kde Andrej Babiš napadá šéfredaktora Pavla Šafra. Ten se nakonec rozhoduje Andreje Babiše žalovat. 

 

Nezaznamenala jsem ani jedinkrát, že by se těmto atakům směrem k médiím vláda vymezila. Samotné schvalování takových výpadů proti médiím podlamuje demokracii v České republice.V jiné (hájené) situaci jsou Lidové noviny a Mladá fronta DNES. S nadsázkou lze říci, že tato média se z hlídacích psů demokracie proměnila na hlídací psy Agrofertu. Ale proti tomu přece vláda musí něco dělat.

 

To jsou důvody, které, pokud je shrnu a zopakuji, jsou dostatečné pro to, abychom dnes jako opoziční strany svolali tuto schůzi, abychom řekli, v čem vláda selhává; v onom konfliktu zájmů, nabourávání demokratického systému v zemi, v zahraniční politice, v ohrožení demokratických médií a útoku na naše občany. V tom všem spatřuji dostatečný důvod proto, aby tato vláda ve své práci nepokračovala.