Novinky Mediální výstupy

 

 

Vážený pane ministře, jako předseda podvýboru pro ochranu soukromí jsem velmi znepokojen zprávami o situaci v diagnostických ústavech, které opět ve zvýšené frekvenci pronikají do médií a na veřejnost. Jde o postup Ministerstva vnitra, které vedlo v roce 2004 výzkum dalšího vývoje mladých lidí po opuštění školských zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy na základě usnesení vlády České republiky ze dne 25. 8. 2004. V souvislosti s ním zpracovávalo údaje o odsouzení těchto osob za jimi spáchané trestné činy, a to bez jejich souhlasu. Spojení uvedených údajů získaných ze zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy do jediného souboru a jejich další uchovávání spolu s dalšími osobními údaji získanými z obcí s rozšířenou působností i poté, co byl výstup z výzkumu předložen vládě České republiky, Úřad pro ochranu osobních údajů shledal jako nezákonné. To potvrdil dále i městský soud, ale svým rozsudkem vše nedávno zrušil Nejvyšší správní soud.

 

Ve světle alarmujícího stavu v diagnostických ústavech, který je dnes konstatován a informace o něm zpřístupňovány veřejnosti, vyvstává otázka, nakolik výzkum, který výrazně prolamoval soukromí celé jedné skupiny obyvatel, byl efektivní. Nakolik prevencí není zastírána neochota respektovat zákon o ochraně osobních údajů. Děkuji.

 

 

 

Děkuji. Vážená paní předsedající, vážené dámy, vážení pánové, jak zmiňoval pan kolega, jedná se o výzkum z roku 2004, takže se jedná o situaci z doby před deseti lety, přesto mi dovolte, abych okomentoval tuto argumentaci.

 

Pan kolega se zmiňuje o tom, že Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu i rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů, který tehdy potvrdil sankci vůči Ministerstvu vnitra, a to včetně sankce finanční, zrušil. Já chci dodat, že Nejvyšší správní soud dal Ministerstvu vnitra za pravdu, a to ve dvou základních otázkách.

 

Za prvé, údaje, s nimiž Ministerstvo vnitra po anonymizaci pracovalo, nekvalifikoval Nejvyšší správní soud jako informace osobního charakteru, neboť vnější pozorovatel na jejich základě nemohl identifikovat, o kterou osobu se jedná. To si myslím, že je základní z celého rozsudku Nejvyššího správního soudu. Znamená to tedy, že s údaji bylo nakládáno tak, aby ty údaje nešlo přiřadit ke konkrétní osobě. Nejvyšší správní soud také přiznal, resp. potvrdil Ministerstvu vnitra pravomoc k preventivní činnosti i v podobě provádění výzkumu chování mladistvých za prvotního použití jejich osobních údajů, a to přímo na základě kompetenčního zákona. Má-li totiž Ministerstvo vnitra vykonávat preventivní činnost, musí k tomu mít vstupní informace. Znovu ještě jednou připomínám, tento průzkum byl dělán tak, aby nebylo možné konkrétní informace spojit s konkrétní osobou. Alespoň takto hovoří i rozsudek Nejvyššího správního soudu.

 

Vedle finanční stránky věci má tak rozsudek Nejvyššího správního soudu pro Ministerstvo vnitra i důležitý precedenční význam k provádění dalších výzkumů. Já tady mohu za sebe zodpovědně říci, že budeme ale velmi vážně při dalších výzkumech posuzovat i ochranu osobních dat a ochranu osobnosti jako takové.

 

Směrem k Úřadu pro ochranu osobních údajů jsme přesvědčeni, že i tento úřad musí respektovat rozhodnutí nezávislého soudu, resp. Nejvyššího správního soudu v této věci a závěrů judikatury a měl by této judikatuře přizpůsobit i svoji činnost, nikoli rozhodnutí vrchního soudu odmítat a ve své právně vyvrácené praxi opakovaně pokračovat.

 

Děkuji.