Novinky Mediální výstupy

Ombudsman by měl nově nabýt pravomoc podávat k Ústavnímu soudu návrhy na zrušení zákonů nebo jejich částí a dále pravomoc podávat veřejnou žalobu kvůli diskriminaci (přičemž rozsudky by v takových případech měly plošný dopad).

Pominu-li pro začátek samotnou podstatu tohoto zákona a jeho pomýlenost, pouze dle samotného dosavadního průběhu jeho projednávání v Poslanecké sněmovně lze konstatovat, že se jedná o zákon nepromyšlený a nedostatečně prodiskutovaný i v rámci samotné vládní koalice. Již v prvním čtení se projevila vlažná podpora tomuto návrhu, a to když se poslanci za ČSSD Jandákovi nejprve v lednu podařilo přerušit jeho projednávání, a poté při hlasování o návrhu na jeho zamítnutí toto úterý, kdy se značná část vládních poslanců zdržela a část z nich hlasovala aktivně pro zamítnutí.

 

 

Role veřejného ochránce práv je v jednotlivých zemích odlišná. V České republice vznikla tato instituce jako opora občanů ve sporech se státní správou. Smysl ombudsmana v naší zemi, v systému parlamentní demokracie, spočívá především v tom, že poskytuje právní a jiné poradenství veřejnosti, veřejně poukazuje na problematické jednání úřadů a úředníků, je mediátorem při řešení sporů a dává nezávazné podněty ke změnám ve fungování systému státní správy či v legislativě, například ve své pravidelné výroční zprávě, kterou projednává Parlament.

 

Předložený návrh zákona by však tento původní smysl existence veřejného ochránce práv značně posunul. Vytvořil by základ pro vznik další, čtvrté, složky moci, která nemá oporu v přímém mandátu od voličů, má poměrně dlouhé funkční období (delší než prezident i Poslanecká sněmovna) a svými návrhy na zrušení zákona by mohla mít nemalý vliv na podobu našeho právního řádu. K tomu neexistuje žádný racionální důvod a považuji to za nesmyslné zejména proto, že v kompetenci návrhu na zrušení zákona by byl ombudsman vlastně postaven na úroveň prezidenta a nad úroveň poslance či senátora (neboť zákonodárci se nemohou na Ústavní soud obracet jednotlivě, nýbrž ve skupině).

 

Snad za ještě problematičtější považuji navrhovanou kompetenci veřejné žaloby kvůli diskriminaci. A to zejména s ohledem na zájmovou skupinu aktivistů, která tuto změnu prosazuje a do níž spadá jak současná osoba veřejné ochránkyně práv, tak ministr pro lidská práva. Tato skupina je totiž pod vlivem mantry pseudohumanismu a sociálního inženýrství a s přesvědčením o svém předurčení k šíření dobra a utopických vizí schopna za diskriminaci označit i skutečnost, že barvou symbolizující nabídku míru je bílá nebo že smuteční barvou je černá.

 

 

Jistě bychom neměli posuzovat změny zákonem vymezených kompetencí podle toho, kým je daná funkce aktuálně obsazena. Na druhé straně je ale třeba s každou další kompetencí zvažovat i riziko jejího zneužití. A v tomto ohledu nám současná ombudsmanka dává víc než názorné varování. Nechceme-li, aby se z ombudsmana stala další složka moci, nepřejeme-li si politizaci této funkce a další rozleptávání našeho ústavně-politického systému, pak tento zákon nepřijímejme! Pokud jsou v podání paní Šabatové k prosazování vlastního ideologického přesvědčení, politických postojů a hodnot, které naprosto odporují tradičním hodnotám západní křesťansko-židovské civilizace, zneužitelné již stávající pravomoci ombudsmana, a já jsem přesvědčena, že tomu tak prokazatelně je, pak s jejich rozšířením toto riziko stoupá. Pokud již dnes vidíme, že funkce veřejného ochránce práv je snadno politizovatelná, pak je zřejmé, že se silnější pozicí to bude ještě snadnější. A tento posun zásadně odmítám, neboť jsem přesvědčena, že role ombudsmana má být stejně jako role soudce apolitická.

 

Návrh zákona rozšiřující pravomoci veřejného ochránce práv lze považovat za výsledek lobbingu právě současné ombudsmanky. O toto posílení své pozice si sama otevřeně řekla záhy po svém zvolení loni v únoru a pro svůj požadavek nalezla oporu v té části politické reprezentace, s níž je ideologicky spřízněná. Během roku, který uplynul od zvolení Anny Šabatové, se však jasně ukázalo, s jakými úmysly svůj požadavek vznesla. Příklad jejího zásahu v tzv. šátkové aféře, kdy nad rámec svých kompetencí nutila ředitelku jedné ze středních škol ke změně školního řádu, nebo nedávná kauza, v níž se pomocí nastrčených provokatérů snažila "přimět" realitní kanceláře k tzv. diskriminačnímu jednání, aby je pak následně z tohoto jednání nařkla a usvědčila, jasně dokazuje, jak snadné je do výkonu této funkce projektovat vlastní ideologické přesvědčení a vlastní světonázor.

 

Pokud jsem tedy uvedla, že bychom při kompetenčních změnách neměli přihlížet k tomu, kdo a jak v současné době danou funkci vykonává, přiznávám, že toto pravidlo nelze uplatnit absolutně. V momentě, kdy tyto změny nátlakovým a aktivistickým způsobem právě paní Šabatová prosazuje a neskrývá přitom ani cíle, pro které tak činí, se nebudu schovávat za politické floskule, že je to o "věci", ne o "lidech", protože bych lhala. Schválení zákona, který si pro sebe paní ombudsmanka připravila, by bylo dalším nesystémovým a destabilizujícím zásahem do ústavního pořádku České republiky a zákonodárci, bez ohledu na stranickou příslušnost, by tento návrh měli co nejrychleji smést ze stolu! Lex Šabatová nepodpořím a věřím, že nás bude většina.