Novinky Mediální výstupy

Dámy a pánové,

 

dovolila bych si polemizovat nad poslední větou paní ombudsmanky, že postupuje podle zákona, protože na příkladu šátkové aféry v jedné ze zdravotnických škol paní ombudsmanka jednoznačným způsobem prokázala, že svoji pravomoc překročila, protože její stanovisko nebylo žádným doporučením, ale nutila ředitelku školy paní doktorku Kohoutovou, aby paní ředitelka na základě jejího požadavku změnila školní řád. Tady si dovoluji velmi silně polemizovat nad tím, co tady před malou chvílí bylo řečeno.

 

Návrh zákona je dalším nesystémovým a destabilizujícím zásahem do ústavního pořádku České republiky. S podobnými zásahy máme již bohaté zkušenosti, kdy politici podlehli mnohdy uměle vyvolanému nátlaku, který se zaštiťoval různými aktivisty, jako je právě paní Šabatová, a veřejným zájmem a narušili jsme stabilitu ústavního systému zbrklou a nekoncepční změnou. Jestli nevíte, o čem mluvím, zmíním jedno jediné - přímá volba prezidenta. Původní smysl úřadu Veřejného ochránce práv je zcela jiný. Má být oporou veřejnosti ve sporech se státní správou, poskytovat právní a jiné poradenství, veřejně poukazovat na problematické jednání úřadů státní správy, být prostředníkem při řešení sporů s úřady, předkládat nezávazné návrhy na změny ve fungování státní správy.

 

Posílení pravomoci ombudsmana je posunem k dalšímu tříštění základních složek moci. Historicky osvědčený systém od Charlese Montesquieuho, systém tří pilířů moci, zákonodárné, výkonné a soudní, který funguje po staletí, nepotřebuje takové zásadní korekce, jako si přeje paní Šabatová a nepotřebuje, aby vznikl čtvrtý pilíř. Ombudsman je volen Poslaneckou sněmovnou, které je ze své činnosti odpovědný. A je naprostým nesmyslem, aby ombudsman fakticky dohlížel na tvorbu zákonů a tedy stál nad orgánem, Parlamentem, tedy oběma komorami, který jej volí a kterému je odpovědný a vykonával jeho kontrolu. Vláda je také odpovědná Poslanecké sněmovně, ale ta ji nijak nedozoruje, nementoruje, nekoordinuje.

 

Návrh zákona znamená další erozi politiky, další posun od systému, kde těžiště moci spočívá v rukou voliči zvolených politiků k systému, kde rozhodují nevolení úředníci, přičemž ombudsman by v takovém systému byl oproti poslancům ve značné výhodě, například v tom ohledu, že jeho funkční období přesahuje funkční období Poslanecké sněmovny, protože jeho funkční období, funkční období paní Šabatové je šestileté, a my se můžeme rozpustit tento rok. Současná praxe výkonu funkce ombudsmana v podání paní Šabatové navíc poukazuje na to, jak snadno je tato funkce politizovatelná a jak snadné je do výkonu této funkce projektovat vlastní ideologické přesvědčení a vlastní světonázor. Právě toho by se měl ombudsman vyvarovat. Dokázal to pan Motejl, dokázal to pan Varvařovský, nedokázala to paní Šabatová.

 

Rozšíření pravomocí sebou nese ještě větší riziko politizace této funkce. Ombudsman bude daleko větším suverénem, v možnosti ústavní žaloby bude potom postaven na roveň prezidentovi (s důrazem) a nad roveň každého jednoho poslance či senátora, což je naprosto nepřípustné. Jedna paní Šabatová rovná se 40 poslanců.

 

Výkon funkce ombudsmana v podání paní Šabatové je provázen nevídanou měrou politického aktivizmu. Nelze zpochybnit legitimitu jejího zvolení, byť to bylo o jeden hlas. A rozhodně jsem paní Šabatovou nevolila. Nicméně ombudsmanka s nástupem do své funkce neopustila svou celoživotní pozici aktivistky, která si jde tvrdě za svým. Neprojevuje ochotu respektovat vůli demokratické většiny i tradiční židovsko-křesťanské hodnoty, na kterých stojí naše společnost, při prosazování svých postojů spoléhá spíše na mimovolební cesty a postupy. Důkazem může být i právě fakt, že si vlastně tento zákon, který nám sem předložil za vládu pan Dienstbier, tak si ona sama vlastně prolobbovala. I to je varování, proč tento zákon nesmíme přijmout.

 

Takže mi dovolte, abych jménem klubu ODS podala návrh na zamítnutí.