Novinky Mediální výstupy

 

Tak třeba cena. Stát má letitý problém s budováním informační infrastruktury – stačí vzpomenout na slavný Centrální registr vozidel, u nějž před třemi lety vstupní investice dosáhla několika desítek milionů korun, řekněme desetinu toho, co Babiš plánuje utratit za vytvoření systému EET. Jenže k registru je připojeno jen pár tisíc registračních pracovišť na úřadech oprávněných vytvářet a měnit zápisy o několika miliónech evidovaných vozidel. Přesto si dodnes vzpomínáme, jaké problémy doprovázely jeho uvedení do provozu.

 

Opravdu si někdo myslí, že systém, který musí řádově miliony transakcí od stovek tisíc obchodních míst přijmout, zpracovat, odeslat a uložit za jediný den, bude stát jen desetinásobek toho, co podstatně subtilnější registr vozidel? A jestli ano, jakou pak budeme mít jistotu, že nebudeme muset u stánku v metru kvůli úhradě 18 korun za Babišovu Mladou frontu nebo za balíček pečiva z Babišovy pekárny třeba celou minutu čekat, než Babišův systém pošle příslušný kód a jednoduchá aplikace vytiskne účtenku (pomíjím, že tablet bez tiskárny nevytiskne vůbec nic)? A pak ještě v té Mladé frontě budeme muset číst, jak skvěle to funguje?

 

Otázka druhá se týká nejasných přínosů, kterými Babiš projekt odůvodňuje. Deset miliard korun ročně zní dobře, jenže nikdo neví, jak ministerstvo financí právě k této sumě došlo.

 

Do třetice jsou tu dopady na podnikatelské subjekty. Podle Babiše budou minimální (stačí tablet, jak už bylo řečeno). Jenže nejsou všichni obdivovateli moderních technologií a nemají ani tablet ani chytrý telefon, protože jim na volání a esemesky stačí starý tlačítkový. Nebudou si umět nahrát žádnou aplikaci, ani drahou, ani levnou. Však i Andrej Babiš údajně řídí všechna svá léna (ministerstvo, firmu i stranu) pomocí SMS, nikoli mailů… Je jasné, že na chlapíka, který ovládá asi třetinu trhu s pečivem, nebude mít zavedení registračních pokladen žádný dopad, protože na to má lidi. Jiný, který má malou pekárničku někde na malém městě, na to žádné lidi nemá.

 

Ale nejde jen o jednorázové zavedení a nastavení aplikace pro komunikace s EET. Starosti přibydou i při provozu – třeba prodejci na farmářských trzích budou muset vyřešit, kde vezmou elektřinu pro tiskárnu (pro tu, co podle Babiše nepotřebují, protože stačí tablet), nebo si koupí model na baterie s rizikem, že ji zapomenou nabít nebo se přístroj vybije během provozu. Zkrátka další náklady a další starosti k těm všem, které už dnes živnostníci mají.

 

Celý problém s EET je, že neexistuje žádná důvěryhodná, propracovaná analýza přínosů a dopadů a všechno se dělá v naprostém spěchu. Velkým argumentem je, že to přece v Chorvatsku funguje. Jeho trh je ale jen poloviční. Podíl šedé ekonomiky v Chorvatsku je navíc 29 % všech ekonomických aktivit, zatímco v ČR 16 %. Kde jsou tedy ty věcné argumenty a přesné analytické údaje ve prospěch zavedení takového opatření? Babiš si myslí, že to pomůže, tak to prostě udělá. A Sobotkovi socialisté tleskají, protože lidem do životů rádi strkají nosy tak nějak z principu.

 

Když Babiš zaznamenal vzrušenou debatu, kterou předložení návrhu do diskuse vyvolalo, zařadil opatrnou zpátečku. Co mělo být pro všechny, prý bude jen pro někoho, co mělo být v lednu, bude možná v dubnu. Okruh živnostníků, kterých se má povinnost týkat, má navíc nově určit jen ministerská vyhláška. To zase odporuje našemu právnímu řádu. Všechno svědčí o jediném – projekt EET není dobře připraven.

 

Pevně zastávám princip, že daně se mají platit. Jsem pro to, aby stát hledal nepoctivce, zatajovače příjmů. Ale rozhodně nejsem pro to, aby stát kvůli těm nepoctivým otravoval život všem. Nechť stát pracuje s daty z daňových přiznání a ptá se třeba, proč dvě stejně plné restaurace v centru města vykazují diametrálně odlišné tržby. Že na to má málo daňových úředníků? Když přestanou pitvat knihy jízd služebních aut a hledat téměř jisté chyby v řádu stokorun, budou mít čas hledat zatajené tržby v řádu desítek či stovek tisíc…

 

Nejen samotný nápad, ale i jeho nepromyšlené a zbrklé provedení jsou hazardem s osudy lidí, kteří v podstatě od státu nechtějí nic, než aby je nechal žít a dělat si, co chtějí.