Novinky Mediální výstupy

 

 

 

Během posledního roku enormně vzrostl příliv migrantů do Evropy. Z následující mapy je patrné, že nejsilnější proud je veden ze severní Afriky centrálním Středomořím především do Itálie.

 

 

 

O přesných počtech nemůže být řeč. Různé nonprofitní organizace často čísla navyšují, aby obhájily svoji existenci, a hovoří o více než půl miliónu lidí. Množství uvedená na mapě budou nejblíže pravdě. Jsou ze statistiky agentury FRONTEX, zabývající se ochranou vnějších hranic EU. Zde je nutné říci, že skutečnost bude zase o něco vyšší. Jedná se o lidi, kteří byli zachycení. Musíme připustit, že mnozí se do Evropy dostali, aniž byli zaevidováni.
 

Důležitým ukazatelem, který je třeba zmínit, je národní příslušnost migrantů (jsem si vědom nedokonalostí termínu národní ve vztahu k islámu, který je naprosto podružný). Největší počet lidí přichází celkem logicky ze Sýrie. Z hlediska ochrany hranic je po arabském jaru roku 2011 signifikantní nárůst migrantů ze subsaharské Afriky. Za Kaddáfího vlády, za významného finančního přispění EU, klesla prostupnost lybijské hranice na 10%. Nyní se vrátila zpět.

 

 

Bylo by mylné se domnívat, že pohyb obyvatel je veden pouze válečným konfliktem, nebo bídou. Velmi často se jedná o oběti obchodu s lidmi. Tento druh zločinnosti dosáhl v ziskovosti druhou pomyslnou příčku ihned za obchodem se zbraněmi. Arabští náhončí slibují lidem v utečeneckých táborech či vesnicích skvělý život v Evropě. Doporučují, aby se rodiny složily a vyslaly svého zástupce do Evropy, ostatní za ním můžou přijet později v rámci slučování rodin. Cena za cestu se pohybuje kolem 6 000 EUR. Obchodníci jsou natolik cyničtí, že jsou schopni loď s 500 uprchlíky potopit uprostřed Středozemního moře, vydělat tak zhruba 2,5 miliónů EUR a navíc vyvolat vlnu soucitu v Evropě, jenž umožní ještě více hranici otevřít a vydělat další penízky. Dále nevíme, kolik vycvičených teroristů je mezi běženci. Setkal jsem se již s termínem – migrační džihád.

 

Podobně jako arabští obchodníci s lidmi se chovají i balkánské zločinecké skupiny operující na maďarsko – srbské hranici. Do Německa a Rakouska putují tisíce Kosovců. V roce 2012 jich bylo zaregistrováno 2 500 a v minulém roce již 40 000. Jen za letošní leden překročilo hranici 10 000 Kosovců.

 

Je otázkou, nakolik je EU připravena čelit narůstajícímu konfliktu. Jsem přesvědčen, že současná spolupráce států EU a systém ochrany vnějších hranic je dostatečný. Jen není dodržován ze strany některých států, především pak Itálie a Řecka. Jde především o naplnění readmisních (návratových) dohod na základě bilaterálních či multilaterálních smluv. Například Itálie, z prvního přívalu utečenců v roce 2011 na Lampedusu čítajícího 30 000 lidí, nevrátila nikoho. Přičemž ve skupině bylo 28 000 Tunisanů a EU má podepsanou návratovou dohodu s Tunisem.

 

Vzrůstá nedůvěra mezi státy EU. Mohlo by se na první pohled zdát, že státy hlídající mořskou vnější hranici jsou na tom rozhodně hůře než například my, vnitrozemci. Na to je však pamatováno v rozdělování evropských finančních prostředků určených k ochraně hranic. Španělsko, Itálie a Řecko čerpají téměř 50 % celkového rozpočtu. Pro srovnání ČR 0,8 %. Některé středomořské státy EU se chtějí zbavit své zodpovědnosti a volají po kolektivní ochraně vnějších hranic. Požadují, aby se agentura FRONTEX stala evropskou hraniční policií.

 

 

Řešením migrační situace v Evropě je postiženo v základních následujících bodech:

 

1. Za hranici odpovídá příslušný členský stát EU.
 

2. Současné směrnice neměnit, ale dohlédnout na jejich důsledné naplňování.

3. FRONTEX by se neměl stát evropskou hraniční policií, ale zůstat nadále důležitým analytickým a informačním centrem, vzdělávací organizací a také operačně výpomocným a technickým centrem.

4. Dodržování readmisních (návratových) dohod.
 

5. Dodržování Dublinského systému při udělování azylu (tzn. o azyl může požádat osoba jen v jednom státě EU; pokud se zjistí, že jde o druhý pokus, vrací se do země, kde požádala poprvé).
 

6. Spolupráce a humanitární pomoc státům odkud utečenci přicházejí.
 

7. Důsledný společný boj proti obchodu s lidmi.

 
 

 

V České republice žilo v roce 2013 441 536 cizinců, což činí zhruba 4 % celkové populace. Z nich 174 388 bylo občany některého státu EU. Tedy cizinců z tzv. třetích zemí bylo 2,7 %. Pro srovnání v Německu se jedná o 9 % celkové populace, ve Francii 10 %, Španělsku 12 %. Pak jsou zaznamenány extrémy typu Lucembursko, kde žije 43 % cizinců (převážně Portugalců), nebo Lotyšsko se 17 % převážně Rusů. Na druhém konci je Polsko, Bulharsko, Slovensko přibližně se 2 % cizinců.

Velmi důležitou informací je složení státní příslušnosti cizinců. Následující tabulka porovnává leta 2012 a 2013.

 

 

Vedle legální migrace jsou důležitými ukazateli také zadržení na hranicích, nebo zachycení nelegální migranti při kontrolách uvnitř státu.

 

 

 

Aby byl výčet představy o situaci v ČR, není možné vynechat oblast azylu (mezinárodní ochrany). Pokud žadatel nenaplňuje všechny prvky pro udělení azylu, ale je například ohrožen na životě, může mu být udělena tzv. mezinárodní doplňková ochrana, která trvá jen po dobu hrozícího nebezpečí. Lze to charakterizovat tak, jako by azylová ochrana měla dva stupně, první vyšší a druhý nižší.

 

V loňském roce bylo v České republice podáno 1156 žádostí o azyl. Nejvíce žádostí podali státní příslušníci Ukrajiny (515) následování Sýrií (108) a Vietnamem (64). Azyl byl udělen v 82 případech, 294 případů bylo realizováno doplňkovou ochranou a ve 478 případech byla doplňková ochrana prodloužena.

ČR se podílí i na humanitárních misích. Například v Regionálním programu rozvoje ochrany se zaměřuje na Sýrii, Africký roh, Balkán a Ukrajinu. Z dalšího programu, vyčleněno 100 mil. Kč, směřuje převážně do Jordánska a Kurdistánu (Irán). Od roku 1993 je v ČR realizován projekt MEDEVAC, ve kterém bylo v českých nemocnicích léčeno 165 pacientů, převážně dětí, konkrétně Bosny a Hercegoviny (17 osob), Kosova (40 osob), Čečenska (1 osoba), Iráku (42 osob), Pákistánu (10 osob), Afghánistánu (14 osob), Kambodže (7 osob), Libye (17 osob), Myanmaru/Barmy (3 osoby) a Sýrie (14 osob).

 

Na základě začlenění ČR do kontextu s migrační politikou v Evropě musíme konstatovat, že na tom nejsme tak špatně, jak by bylo patrné z pesimistických článků našeho tisku, nebo hysterických reakci některých politiků. Migrační politika je vedena uvážlivě v zájmu bezpečnosti ČR s vědomím, že to, co se děje za naší hranicí, nás nezbavuje soucitu a sounáležitosti se západní demokracií. To však neznamená ztrátu ostražitosti. Vždy musíme vážit na jedné straně ekonomický přínos migrace a náš soucit a na druhé straně bezpečnost České republiky. V situacích celosvětově vyhraněných, jakým je dnes dění na Ukrajině či Sýrii, se misky vah musí vychylovat ve prospěch bezpečnosti.

 

 

Pro stanovení základních úkolů si je nutné vycházet z několika základních premis.

1. Migrace v moderních dějinách není nic nového. Od roku 1850 do roku 1950 odešly z Evropy desítky miliónů lidí. Nyní se situace obrátila. Z emigrační Evropy se stal imigrační světadíl. Migrace byla, je a bude bez ohledu na naše přání a tužby.
 

2. Ctíme individuální svobodu pohybu.
 

3. Jsme součástí euroatlantické civilizace.
 

 

Při řešení migrace nemůžeme primitivně stát proti všemu, co vychází z Bruselu, ale spolupracovat tam, kde je to pro nás výhodné či nezbytné. Vyplývá nám nutnost podílet se na rozvoji společné evropské migrační politiky. To však neznamená bezhlavě se podřizovat všemu, co administrativa EU navrhuje. Je třeba vybírat taková společná opatření, která přispějí k ochraně nejen evropských zemí, ale především pak ČR. Náš podíl na společné migrační politice spatřuji v oblasti, kde můžeme přinést vyšší hodnotu než ostatní státy. Je jím naše dlouholetá i historická zkušenost s východoevropskými státy bývalého sovětském bloku a se státy Balkánu. Naše zkušenost s islámskými státy je téměř nulová. Přistupovat na tzv. solidární kóty a rozdělovat všechny běžence podle počtu obyvatel bez ohledu na integrační potenciál je nesmysl.

 

Kvůli současné nepříznivé demografické křivce je přísun cizinců do ČR svým způsobem pozitivní. Podporou legální migrace omezujeme nelegální migraci. Legální migraci lze řídit, stanovovat kvóty, potřebné pracovní profese, příliv mozků a především vybírat státy, odkud imigranti přichází. Legální migrace musí zůstat nadále v pravomoci jednotlivých členských států. Můžeme přijmout tolik imigrantů, kolik jich dokážeme integrovat. Ivan Langer v rozhovoru pro časopis Týden výstižně poznamenal, že 600 ukrajinských rodin má vyšší integrační potenciál než 60 syrských.

Společnou politiku EU spatřujeme v oblasti azylu a nelegální migrace. Pokud rezignujeme podílet se na společném systému, hrozí nám opuštění Schengenského prostoru. Dalším negativem je, že azylanti z jiné členské země získají právo volného pohybu, aniž bychom měli jedinou možnost jejich přijetí regulovat. Musíme být součástí spolurozhodování o kritériích pro udělení mezinárodní ochrany. Dalším důležitým bodem je neměnit společnou evropskou migrační politiku a vynutit dodržování platných směrnic. Trvat na dodržování Dublinského systému a na skutečnosti, že ochrana hranic je ve výlučné pravomoci členských států.