Nad mediální pohádkou o svaté Helence a Jiříkovi
19. února 2015
Při sledování okolností odvolání Heleny Válkové si nelze nevzpomenout na podobnosti při odvolání Jiřího Pospíšila z funkce ministra spravedlnosti v létě roku 2012.
Podobná je nejen náhlost a forma dějů, ale i chování obou odvolaných a jejich mediální prezentace. Je dobré nemít krátkou paměť.
Když byli premiéři Mirek Topolánek a Petr Nečas v plné síle, nebylo loajálnějšího straníka a hlavně ministra, než byl Jiří Pospíšil.
Jakmile oba předsedové padali z výšin a především již nerozdávali vládní funkce, nebylo smělejšího kritika ve stylu "já jsem to říkal už dávno", než byl Jiří Pospíšil. Jenže to nikdy neříkal.
Pročteme-li si výroky ministryně Heleny Válkové i z ještě nedávné doby o předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi, najdeme jen obdiv a loajalitu hraničící s poslušností, vyjádřenou i nedávným vstupem do ANO.
Jakmile jde o ministerské křeslo, rétorika se mění podle šablony "Jiří Pospíšil" - o posty mi nešlo a nejde, chci dokončit práci na reformách (které v případě Heleny Válkové neexistují ani na papíře) apod.
Neštěstí Heleny Válkové není v tom, že odmítala splnit sen Andreje Babiše o "justici jako firmě", nýbrž v tom, že to nedokázala splnit, ač to splnit chtěla.
Jiří Pospíšil byl po svém odvolání odpůrci ODS mytizován jako odstraněný nápravce špatných poměrů v ODS.
Když však mohl, a třebas měl, nenapravoval nic. Helena Válková teď bude mytizována stejně.
Jenže když mohla, a třebas měla, byla jen poslušnou ovečkou firemního vůdce.
To vše konstatuji proto, že ač jsem odpůrcem Andreje Babiše, nehodlám se jen proto podílet na zcela neopodstatněné mediální kanonizaci dosluhující ministryně Heleny Válkové.
JUDr. Pavel Blažek, Ph.D.
poslanec PČR
předseda regionálního sdružení
předseda oblastního sdružení