Novinky Mediální výstupy

 

 

 

Doufám, že něco hmatatelného. Včera v Evropském parlamentu byl na takové výměně názorů předseda zahraničního výboru Dumy a ten řekl, že ani Rusko si nepřeje rozdělení Ukrajiny. Já na druhou stranu tady vidím několik jasných tendencí, které je zapotřebí brát v úvahu. Za prvé je evidentní, že Ukrajina je rozdělená národnostně, ale také psychologicky a sociálně. A část Ukrajiny příklon k Západu, k Evropské unii nebo k NATO nesdílí a naopak je to táhne směrem k Rusku. To se silou převálcovat nedá, respektive samozřejmě dá, ale bylo by to řešení jen dočasné, protože vždycky tam bude nějaké ohnisko potenciálního konfliktu, nepokojů nebo něčeho podobného.
 

Druhá věc je, že Evropská unie se zjevně snaží - a je to logické - vyhnout prohloubení ozbrojeného konfliktu, který by mohl přerůst v širší válečný konflikt. To by mohlo mít nepředstavitelné následky pro Evropu.

 

Je nutno však dodat, že chování Ruska v posledních letech je neakceptovatelné, protože Putin zjevně oživil neimperiální tendence směrem k blízkému zahraničí a chová se tam, jako kdyby stále ještě patřilo do ruské sféry vlivu nebo do bývalého Sovětského svazu.

 

Všechny tyto faktory se nějakým způsobem ovlivňují a já jsem přesvědčen, že je tu rozhodně snaha, pokud jde o pana Porošenka, k nějaké dohodě dospět, protože zřejmě si i on uvědomuje, že válečný nebo ozbrojený konflikt by se mohl táhnout hodně dlouho a že v tuto chvíli nemůže mít jasného vítěze.

Pokud platí to, co řekl včera předseda zahraničního výboru Dumy, že Rusko si nepřeje rozdělení Ukrajiny, tak mám pocit, že to směřuje zase tam, kde už to jednou bylo. To znamená k nějaké větší autonomii pro takzvané prorusky orientované oblasti. Já osobně si myslím, že pokud se Ukrajina vydá touto cestou, tak stejně dříve nebo později, možná spíše později, to povede k nějakému rozdělení země. Vzpomeňme si na příklad bývalého Československa, kde se pravomoci tak dlouho z centra decentralizovaly na nižší úroveň, na úroveň obou členských států, až se stát nakonec rozdělil. Jiné východisko z jakýchkoliv jednání v tuto chvíli nevidím. Druhou možností je samozřejmě pokračování v ozbrojeném konfliktu, který se ale podle mě změní v zamrznutý konflikt, který bude trvat velice dlouho, a budeme svědky něčeho podobného, jako teď v Kypru, který je fakticky rozdělený. 

 

 

 

To je součástí toho, co už jsem řekl, Jestliže se ukáže, že separatisté jsou schopni vojensky postupovat, tak to jen potvrzuje teorii, že země skutečně rozdělena je a že tam není jednotný názor nebo nějaká společná národní vůle postupovat tím nebo oním směrem a pak se to musí vyřešit tak, že ti, kdo si nepřejí postup směrem na Západ, si pro sebe najdou nějakou alternativu, která bude přijatelná. 

 

 

 

Nerad bych se dočkal toho, aby se z toho stala „válka“, do které budou postupně zataženi všichni. A než dojde k nějakému vyostření a k dodávkám zbraní, bylo by dobré vědět, jestli existuje jistota, že i s těmi dodávkami zbraní je ukrajinská strana schopna separatisty porazit. V médiích se objevují různé spekulace, že ani dodávky zbraní by k tomu nevedly. Já nechci dát na mediální spekulace, ale pokud někdo argumentuje dodávkami zbraní nebo vojenské techniky, měl by mít také jistotu nebo alespoň určitou pravděpodobnost, že nepůjde jen o symbolické gesto, ale že dojde k obratu v konfliktu.

Vyloučit vojenské řešení ukrajinské krize nemohu a nechci tomu apriorně vystavovat červenou kartu. Myslím, že by pak ale došlo k destabilizaci bezpečnostní situace v celé Evropě. Možná bychom se dočkali i vlny uprchlíků, o níž hovořil třeba i ministr Chovanec před několika týdny. 

 

 

 

Všechno to ukazuje na určitou snahu prezidenta pořád ještě nějak ovlivňovat situaci uvnitř sociální demokracie, která má před sjezdem. Prezident Zeman je mistr v rozehrávání šťouchanců a různých zákulisních přihrávek. Že premiér Sobotka nepatří k jeho oblíbencům, je známo. Ostatně hned po volbách to bylo zřetelné na tom tehdy nepovedeném připravovaném puči. Že ministr zahraničí Zaorálek také nepatří k jeho oblíbencům, je také známo. Takže vidím tu spíše odraz nějaké vnitropolitické hry, než hluboké zahraničně-politické koncepce. 

 

 

 

Měli tam být. Je chyba, že tam Českou republiku zastupoval pouze pan Schwarzenberg, tedy de facto opoziční politik, který je sice předsedou zahraničního výboru Poslanecké sněmovny, takže jakési funkční zastoupení tam Česká republika měla, ale to je nedostatečné. Podle mě tam měl být buď ministr zahraničí nebo ministr obrany. 

 

 

 

Já jsem především přesvědčen, že mnohamilionová muslimská enkláva, která už v Evropě je, prostě nezmizí. A také jsem přesvědčen o tom, že drtivá většina z nich nepatří k teroristům nebo k těm, kteří by naši společnost chtěli bourat nebo ničit. Chtějí žít stejně normálně jako všichni ostatní. Mít slušnou existenci, starat se o rodiny. To, že státní orgány v mnoha zemích projevily určitou bezzubost vůči různým těm radikálním kazatelům, kteří kážou nenávist, propagují tělesné tresty, násilí vůči skupině osob, je varovné, a myslím, že touto cestou bychom u nás jít neměli.
 

Nesdílím zjednodušené názory, které hlásá například pan Konvička, že je třeba zakázat islám. Ani nevím, jak by se to dalo udělat, protože ideologii nebo náboženství nemůžete zakázat zákonem, To dost dobře nejde. Nemůžete zakázat lidem, aby si něco mysleli nebo v něco věřili. Co můžete zakázat, a co u nás zakázáno je, jsou veřejné projevy nenávisti, nabádání k tělesným trestům, k násilí a podobně. Tady by policie, státní zástupci a soudy měli konat svou povinnost, situaci bedlivě sledovat, a pokud se někdo tímto způsobem chová a dopouští se takovýchto veřejných projevů, tak by po něm měli jít a podle zákona ho postihnout. Možná, že by to bylo trochu složitější, než honit bývalé veksláky v rámci populárního boje proti korupci, ale myslím, že by tím naše represivní orgány splnily daleko lépe svou společenskou odpovědnost. 

 

 

 

To právě naštěstí nemám, jinak bych skutečně své členství v ODS zvažoval. Já jsem ODS spoluzakládal jako liberálně-konzervativní stranu, která ctí svobodu jednotlivce a která tudíž státní zásahy státní restrikce propaguje nebo prosazuje jen v míře, která je nezbytná. A já tvrdím, že proti radikálním islamistům, proti těm, kteří by chtěli narušovat chod naší společnosti nebo propagovat myšlenky nám cizí, máme dostatek právních nástrojů, které stačí používat.
 

Podle mého názoru pan Konvička surfuje na jakési vlně veřejných obav a zároveň hněvu, což na jednu stranu chápu, ale na druhou stranu je typické, že když se nějaká takováto vlna přižene, tak si na ní nějaký populista rád zasurfuje. Četl jsem třináct požadavků iniciativy Islám v ČR nechceme a musím říct, že drtivá většina z nich je zákonným způsobem v České republice pokrytá. Ať už je to vízová politika nebo udělování azylů či postihování za propagaci násilí a podobně. Potom není zapotřebí volat, aby se přijaly nové zákony, ale je zapotřebí trvat na tom, aby se dodržovaly ty stávající. Zákaz islámu jako takového považuji za nesmyslný. Podařilo se zákonem v České republice zakázat komunismus? Nepodařilo. Zakázat ideologii nelze. Lze ale postihovat projevy ideologie nebo nějakého náboženství, které jsou v rozporu s Ústavou, s Listinou základních práv a svobod, a to by měla dělat policie, státní zástupci a soudy. Na to nepotřebujeme pana Konvičku. 

 

 

 

Je to mimořádně nechutné. Není to bohužel poprvé. V Iránu už to pořádají podruhé. Poprvé to bylo někdy před deseti lety. Já myslím, že je to celkem pádná odpověď všem, kteří se snad domnívají, že by Írán mohl být nějakým spojencem Západu v boji proti Islámskému státu. Írán je teokratická islámská diktatura. Je to dokonce stát. který je v počtu veřejných poprav na počet obyvatel číslo jedna na světě. Je to stát, který vyvíjí jadernou bombu. Je to stát, který se teď chytře snaží přesvědčit Západ, že mu pomůže v boji s Islámským státem, za což si třeba vymůže koncese při vývoji jaderné zbraně. Tuto koketérii s Íránem jsem vždy považoval za nebezpečný nesmysl a tato symbolická nechutnost se soutěží ve vtipech o holocaustu jen dokazuje, že Írán není žádné spojenec. Je stejným nebo možná ještě větším rizikem než Islámský stát už jen proto, že má jaderné ambice. 

 

 

 

Pan prezident je „mistr“ takových nadsázek. Pan prezident někdy rychleji mluví, než myslí a pak mu z toho vylezou takové perly jako „bubble bum“, což pronesl v Evropském parlamentu, když chtěl použít anglický výraz pro žvýkačku. Nebo když komentoval střelbu airosoftovými kuličkami, tak z toho byly „softwarové kuličky“. A teď místo Boko Haram řekl Boko Hamar. Jak je vidět, někdy mu ta slina na jazyk přinese něco, co mu trochu ujede.
 

Na druhou stranu to vůbec neznamená, že by norský úřad neměl být podroben kritice, protože ta praxe, která se tam rozmohla, je zjevně v mnoha ohledech podezřelá. Že se o tom teď mluví a že se najednou i Norům začínají otevírat oči a říkají si, že to je opravdu zvláštní systém, je jen dobře. Není asi nutné k tomu používat takováto brutální přirovnání. 

 

 

 

Já teď nechci úplně rozebírat tento konkrétní případ. Je dobře, že se na něj upozornilo na všech možných úrovních, probíhají bilaterální jednání mezi Českou republikou a Norskem, probíhá něco po soukromé linii matky. Vyrozuměl jsem, že má být nějaké další kolo soudních jednání. Případ bude mít nějaký vývoj a já věřím, že bude ovlivněn i tlakem a atmosférou, která se kolem kauzy vytvořila. Pro mě je důležitější, že se ukazuje, že tato praxe byla v Norsku celkem rozšířená a možná, že i sami Norové systém pozmění a uvědomí si, že způsob privatizace možného odebírání dětí z rodin a jejich umísťování k pěstounům je krajně podezřelý.