Je dobré vědět, proč jednání dopadlo, tak jak dopadlo. Výsledek pátečního jednání úzce souvisí se spekulacemi o odchodu ministryně Heleny Válkové z funkce a o jejím nahrazení Robertem Pelikánem. Ve vyšších patrech justice vznikla obava ze ztráty na ruku jdoucí slabé ministryně a z nástupu kohosi "cizího" a možná silnějšího. Připravili proto výslednou dohodu, aby měla Helena Válková alespoň nějaký mediální a politický úspěch a její případné odvolání se tak minimálně ztížilo. Podíl Heleny Válkové na autorství a výsledku tzv. dohody je nulový, nepočítáme-li v to odkývání justičního tzv. kompromisního návrhu. 

 

Vše se muselo odehrát do tohoto týdne, v němž se slovy pana Faltýnka má o budoucnosti Heleny Válkové rozhodnout. Proto ta rychlost jednání, jež byla ukončena předčasně a zbrkle. Zatím je na světě jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci jediné soudkyně. Stát se musí pokusit dostat věc před Ústavní soud. A nejen to. Vláda by měla požádat předsedu Nejvyššího soudu, zda by nezřídil další senát Nejvyššího soudu pro vyřizování dovolovacích věcí pracovněprávního typu. Rozhodování o dalších žalobách soudců by tak nebylo monopolem jednoho senátu. Vznikla by tak i možnost projednat vše v tzv. velkém senátu složeném z 15 soudců Nejvyššího soudu, namísto jednoho tříčlenného senátu pro všechny žaloby soudců, který již rozhodl známým způsobem. Toto již měla učinit Helena Válková, ale ani se o to nepokusila. Páteční mediální dojemná show byla jednodušší a příjemnější. Zdánlivě výhodná "dohoda" z pátku je výhodná pro málokoho. Veřejnost nechápe, proč by měl stát vyplácet zpětně tak obrovské finanční prostředky a proč se tomu vláda de facto nebrání. A soudci a státní zástupci se mají vzdát podstatné části svých možná oprávněných nároků, a to na základě, jak se stalo zvykem, utajené politické hry horních pater justice, která potřebují udržet ve funkci "svou" ministryni. Ať to stojí, co to stojí.