Syrští uprchlíci
Evropské země a my s nimi bychom se měli k otázce uprchlíků z válkou zmítané Sýrie jasně postavit. Nelze se schovávat za referenda, jak navrhuje ministr Chovanec a v žádném případě nelze přijmout nápad na povinné kvóty uprchlíků. Takové rozhodování musí ležet na bedrech jednotlivých evropských zemí a jejich vlád, které jsou schopny posoudit možnosti své pomoci.
Uprchlíci hledají útočiště prozatím nejvíce v okolních zemích konfliktu, například v Libanonu, Turecku a Jordánsku. Je ovšem skutečností, že řada bohatých arabských zemí v oblasti Perského zálivu zatím běžence vůbec nepřijímá. Zde vidím prostor pro diplomatická jednání. Jak z hlediska ekonomického, tak také řekněme kulturně-náboženského se tito uprchlíci daleko snadněji sžijí s tamní společností než se zcela odlišným prostředím zemí Evropy.
To neznamená, že se České republiky tento konflikt netýká a že nemáme hledat cesty k pomoci. Ostatně, prostřednictvím humanitárních aktivit to již děláme. Otázkou je finanční posílení této pomoci přímo na místech katastrofy nebo v utečeneckých táborech. Vláda by měla na tuto otázku jasně odpovědět a bez kličkování sdělit, zda hodlá přijmout nějaké běžence. Kolik? Koho by se tento akt měl týkat? V Sýrii nežijí jen obyvatelé muslimské víry, ale například i křesťané, kteří mnohdy trpí ještě více.
Jsem přesvědčena, že musíme být velmi opatrní. Není třeba se podezírat z nedostatku humanitárního cítění, z nechuti pomoci lidem v neštěstí. Ale tato pomoc má i druhou stranu. Nesmí ohrozit bezpečnost v naší zemi, nesmí přispět k radikalizaci uvnitř české společnosti. Nelze být naivní a nepočítat s tím, že se radikální Islámský stát nepokusí proniknout více i do společností, kde zatím moc zastoupen není. Ostatně takový postup přesně odpovídá deklarovaným cílům fanatických islamistů: útočit na samotnou podstatu západní civilizace, zničit ji. Pokud máme někoho přijmout (po důkladném prověření o koho jde) mělo by to být pouze na dočasnou dobu, než se situace v jejich domovech zklidní. Takovou solidaritu by česká společnost projevit mohla.
Zde musím upozornit na poněkud kulhající příměr k někdejším uprchlíkům (před fašismem či komunismem) z naší země. Naši lidé utíkali před totalitními systémy a hledali naději na normální život v zemích s podobným kulturně historickým vývojem. Pro tamní společnosti nepředstavovali ani minimální riziko, naopak: zapojili se aktivně do života a pomáhali (např. naši letci v RAF v boji proti fašistům). Sdíleli stejné hodnoty, ctili demokracii a občanskou svobodu. Pro země, kam se uchýlili, byli přínosem. S politováním musím říci, že si nevzpomínám na masová prohlášení muslimských společností proti útokům na WTC v New Yorku, proti teroristickým útokům na půdě Evropy či v Izraeli. Záběry televizí spíše ukazovaly jásající muslimské davy nad každou z těchto tragédií postihujících náš západní svět.
Jiný aspekt má pomoc nemocným dětem. Váhání vlády při přijetí několika desítek nemocných syrských dětí, jak navrhují některé nevládní iniciativy, je zcela nepatřičné, pomoc nejpotřebnějším je zcela na místě.
Zopakuji, že hrozbu islamizace nemuslimských území nelze brát na lehkou váhu. V některých evropských zemích problémy se soužitím s muslimy vedou ke vzestupu xenofobně laděných hnutí. I v České republice se v poslední době objevují iniciativy typu Šaría pro Česko - Cesta k víře pro Česko. Její iniciátoři se sice distancují od radikálních forem islámu prosazovaných Islámským státem nebo Al-Káidou, na druhé straně však na webových stránkách neskrývají svoji snahu prosazovat islámské hodnoty i na našem území. Mezi hlavní z nich uvádějí: „Při islamizaci společnosti zachovávat a rozvíjet to dobré, co naše česká kultura obsahuje v souladu s islámem. Postupné inspirování společnosti islámskými hodnotami.“
Zatím tento hlas není silný, ale není jisté, jak by podobné výzvy zafungovaly, pokud by se počet podobně uvažujících muslimů na našem území zmnohonásobil.
poslankyně PČR