Kdo je odpovědný za zahraniční politiku?
27. listopadu 2014
Německý prezident zpochybnil účinnost a rozumnost sankcí vůči Rusku, které spolu s ostatními západními státy přijala kancléřka. Řekl to navíc pěkně rusky v ruské televizi. Dále se vymezil vůči podivné podpoře lidských práv a disidentů, které SRN dosud praktikovala.
Německá kancléřka na návštěvě Washingtonu vyzvala náměstka ministra zahraničí své vlády, který chce také měnit zahraniční politiku SRN, aby respektoval politiku vlády. Současně řekla, že by si mohla promluvit s prezidentem, aby zahraniční politiku lépe koordinovali. Pak se všichni vrátili do Berlína a dělali, že se nic nestalo.
Připadá vám to nemožné? Ano, v případě Německa nepochybně ano. Německé politiky by nenapadlo takto se chovat. Nemohli by si to ani dovolit, média a veřejnost by to neakceptovaly. Přesně takto ale vypadá česká zahraniční politika.
Rozumný člověk jistě nyní dá za pravdu premiéru Sobotkovi. Okouzlen USA a tím, že ho vůbec někdo přijal (premiéra Petra Nečase přijímal americký prezident, který taky jezdíval do Prahy, ale to bylo v těch „špatných časech“), se rychle přihlásil k tradici české zahraniční politiky včetně jejího lidskoprávního rozměru a jal se přes média nabádat ty, kteří mu jeho novou pozici kazí, což je vedle nedostižného Miloše Zemana první náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák. Sobotka není slabý politik (jen proto, že nepoužívá silné výrazy), jak se z něj snaží duo Zeman–Babiš za pomoci některých médií udělat. Tady však nepochopitelnou politickou nevyspělost a slabost ukázal, bohužel v situaci, kterou svět bedlivě sleduje.
Problém ale není ve slabosti premiéra, který měl mlčet a po návratu nechat Petra Druláka odvolat, ale v něčem mnohem horším. Premiér Sobotka totiž žádnou koncepci zahraniční politiky nemá, nerozumí jí a neudělal nic proto, aby se vláda zahraniční politice opravdu věnovala.
Vyjádření premiéra v zahraničněpolitických záležitostech jdou ode zdi ke zdi a pozoruhodně se vždy blíží pozici toho, s kým zrovna mluví. Je schopen klidně prohlásit, že sankce vůči Rusku nejsou účinné, dříve než účinné být mohly (a ony účinné jsou), protože to od něj chtěli slyšet někteří „kapitáni“ našeho průmyslu. Nechá svoje poslance v europarlamentu hlasovat pro špatné energetické cíle evropské politiky, aby se proevropsky zavděčil svým evropským partnerům. Když poté zjistí, jak negativní dopad na naše ceny energií by to mělo, zase svoji pozici změní. Bude zdůrazňovat ekonomickou diplomacii, aby se posléze přihlásil k „havlovské“ lidskoprávní zahraniční politice a stal se málem – alespoň na pár dní v USA – jejím hlavním protagonistou. Ve výsledku na roztříštěnost a faktickou neexistenci zahraniční politiky doplácí Česká republika.
Premiéra Sobotku a vicepremiéra Babiše, dvě klíčové postavy vlády, zahraniční politika nezajímá, nebezpečí a ohrožení České republiky nevidí, a proto se tomu vláda nevěnuje. Ministr obrany hraje jednu ze svých dalších rolí přijatelně, ale bez nasazení a scénář zná jen do příštího dílu. Ministr zahraničí má svého prvního náměstka Druláka. Zde jsme u jádra problému.
Bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, profesor Drulák, totiž jako jediný z vládních představitelů nějakou jasnou koncepci české zahraniční politiky má. Své práci rozumí a ví, co dělá. A protože nemá v politicích žádné protihráče (ministr Zaorálek si ho vybral, protože nejspíše uvažuje stejně), začíná otáčet naši zahraniční politiku svým směrem. Lidská práva? No ano, ale v takovém pěkně postmoderním, levicovém hávu. Politická, základní lidská práva nás tak nezajímají, ale sociální, genderová a další, to už je jiná písnička. Pak můžeme pochválit Čínu za to, že uvažuje o zavedení penzijního systému, Somálsko, když zavede kvóty pro ženy, a klidně i Severní Koreu, kdyby se časem ukázalo, že pro vysokou pozici v armádě není rozhodující sexuální orientace. Svět je v tomto pojetí složitější, Západ nemá pravdu, pravice se ujala špatné interpretace dějin. Vyzdvihuje neoprávněně třeba Reagana, na pádu komunismu má větší zásluhu Gorbačov. Je potřeba změnit jednoznačnou orientaci ČR, trochu se od Západu posunout na jih a východ, přestat tolik podporovat Izrael, vytvořit si lepší vztahy s arabskými zeměmi atd. Nepodporujme politiku tranzice a disidenty – a když, tak jen aby měli co jíst, protože sociální práva jsou pro nás důležitá. Svoboda je relativní pojem, kultury jsou jiné, do toho se nemíchejme. A tak by se dalo pokračovat, profesor Drulák své představy popisuje v řadě textů. Díky za to, alespoň trochu víme, kam se naše zahraniční politika vydala.
Stav naší zahraniční politiky není chyba Petra Druláka. Má koncepci, byť zcela špatnou a pomýlenou, otevřeně ji říká a využívá prostor prázdnoty, který je nad ním, ve vládní politice. Problém je u premiéra.
Česká republika si nemůže v těchto časech dovolit změnu zahraniční politiky. Pokud ji vláda chce měnit, ať novou zahraniční politiku jasně představí ústy svého předsedy, podrobí ji veřejné diskusi a na základě širšího konsenzu teprve jedná. Vše ostatní nás ohrožuje. Bude-li z Hradu uskutečňovat zahraniční politiku levicový reformátor šedesátých let a z Černínského paláce postmoderní levicový ideolog a mezitím bude tápající vláda, dočkáme se špatných konců. Nedůvěry spojenců, nepřipravenosti jiných zemí pro nás něco udělat, až to budeme potřebovat, nenápadné, ale v důsledku o to citelnější mezinárodně politické izolace.
Světový řád se proměňuje, Západ je pod tlakem, obnovující se studená válka a sílící pozice teroristů přinášejí bezprostřední ohrožení. Někde je potřeba, a to tam, kde lze nejlépe chránit naše bezpečnostní zájmy. Možná to premiér Sobotka po návštěvě v USA začíná pomalu chápat. Teď ještě musí donutit prezidenta, aby držel vládní linii zahraniční politiky (má na to právo, i když ne dost síly), a také k tomu přimět jednoho z vládních náměstků. To by ovšem vláda nějakou jasnou koncepci zahraniční politiky nejprve musela mít a zastávat ji. A to je první a nejdůležitější úkol, bez něhož zůstane jednotná a důvěryhodná zahraniční politika České republiky jen zbožným přáním.