Novinky Mediální výstupy

 

Možná proto, že reálný vývoj jednoznačně prokazuje, že prokremelsky naladěná levicová část našich politiků neměla pravdu vůbec v ničem.

 

Především v tom, že sankce uplatněné vůči Rusku nemají žádný význam. Zprávy z Ruska ale říkají něco jiného – dopady pociťuje celá ruská společnost. Výsledkem jsou protesty ruských oligarchů, na které dopadají zejména sankce uvalené v bankovním sektoru, což už musel řešit ruský parlament schválením systému mimořádných kompenzací pro tyto mocné ruské podnikatele. To pro Putinův režim znamená nemalé a neplánované státní výdaje, které oslabují ekonomickou moc Ruska. Výsledkem je také zastavení investic do hospodářství Ruska a tedy ztráta dynamiky rozvoje, o který Kreml usiluje. Výsledkem je i pokles ceny rublu. To pociťuje celá ruská společnost, nejvíce ale ti, jejichž zájmem se Putim zaštiťuje – běžní ruští občané, kteří jsou nuceni kvůli krymskému dobrodružství nakupovat prakticky veškeré spotřební zboží, včetně potravin, za mnohem vyšší ceny.

 

Naopak spotřebitelé v Evropě, včetně naší země, žádné negativní dopady ruského embarga na dovoz potravin zatím nepocítili. Ceny potravin, hlavně ovoce a zeleniny, se po zavedení ruského embarga snížily a statistická data za srpen, kdy bylo embargo vyhlášeno, nepotvrdila nárůst dovozů ani ovoce a zeleniny, ani dalších potravin, které byly původně určeny pro ruský trh, ze zemí EU na území ČR.

 

Paniku a zavádějící údaje zaznívající v minulých týdnech jak z Hradu, tak z řad stávající vládní koalice, lze sice určitě posuzovat jako předvolební populismus, stejně tak ale jako nostalgii po dobách, kdy politické a názorové dění v naší zemi ovlivňoval soudružský Sovětský svaz.

 

Bohudík je ale v současné době ČR součástí daleko vyspělejšího a demokratického systému – Evropské unie. S tím se ale zřejmě nehodlá vládní koalice smířit, protože je to právě EU, o níž sice všichni vládní politici mluví jako o spojenectví, s nímž je třeba spolupracovat, ve skutečnosti ale vůči evropským partnerům ČR podnikají nepřátelské kroky. Například tím, že se usilovně snažili spotřebitelskou veřejnost přesvědčit o tom, že země EU umístí na náš trh nadprodukci, kterou nedokázaly vyvézt do Ruska, a následně zavedením nahlašovací povinnosti dovozců některých potravin i ze zemí EU a povinnosti hlásit ceny dováženého zboží. Takové, ryze ochranářské a protekcionistické opatření, je na půdě EU veřejným signálem nedůvěry k evropskému trhu. Výsledkem může být nejen zbytečný růst cen potravin v ČR, ale především omezení exportních možností našich výrobců potravin do prostoru, kam dnes vyvážíme zdaleka nejvíc potravinářské produkce. Myslí si snad vládní politici, že budeme naše kvalitní potraviny na základě kvót stanovených v Moskvě dodávat jako dřív místo Evropy do Ruska?