Kam a jak kdo chodí na obecní úřad?
Už pár dnů k tomu sbírám odvahu, ale dosud se nedostavila. Zároveň váhám, kde začít. Zatím jsem se nenápadně porozhlédla po našem obecním úřadě ve snaze začít něčím lehčím, našla jsem ho, a lehkost se tím vytratila. Nalezené veřejně přístupné zrcadlo (umístění radši nebudu specifikovat) je výrazně menší, než jakým jsem při své fyzické konstituci schopna se protáhnout. Obávám se, že by nepomohla ani redukční dieta – spíš by to chtělo rašpli. Proto se domnívám – tudy cesta nepovede!
Váhám i před druhou možností. Dosud jsem nenašla věrohodnou záminku, pod kterou bych přiměla pana starostu vystěhovat Sbírku zákonů ze skříně, jejíž rozměr by to umožňoval. Nakonec se domnívám, že rozběhnutí proti zdi by to možná vyřešilo. Není sice zcela jednoznačné určení místa, kde tak lze učinit bez úrazu, ale vzhledem k počtu lidí, kteří zřejmě vcházejí jinudy a jejich evidentní neznalosti poměrů a přístupu zaměstnanců našeho úřadu, to bude nejspíš hned vedle vchodu, možná tam, kde je cedule s úředními hodinami.
A co to pořád hledám? Při přečtení posledního Zpravodaje jsem s hrůzou zjistila, že vysoké procento kandidátů do zastupitelstva obce chodí zřejmě na jiný obecní úřad, do naprosto jiného světa, než chodím své záležitosti vyřizovat já. A protože jsem člověk zvídavý, a po pravdě i zvědavý, tak mi to nedalo. Po vzoru Alenky jsem chtěla zkusit nahlédnout za zrcadlo, do světa Narnie se přece vchází zadní stěnou skříně a Harry Potter také odjížděl z nástupiště 9 a ¾ poté, co prošel zdí na peróně!
Ale při všem tom pátrání mi začíná docházet: chci vlastně skutečně najit ten cizí svět? Ti, jejichž předsevzetí (kterých by chtěli dosáhnout při svém zvolení) jsem četla, uváděli, že by se rádi zasadili o vstřícnější přístup zaměstnanců úřadu. Já sice chodím hlavním vchodem, ale zkušenosti mám zcela jiné. Když pozdravím v předsálí, hned několik hlasů mi přes standardně otevřené dveře pozdravem, odpoví, aniž bychom se viděli. Dosud jsem se nesetkala ani s příkrým pohledem, natož s příkrým sdělením. Naopak, tam, co chodím, potkávám milé tváře s úsměvem a pochopením pro můj problém, i když se třeba nedá vyřešit k mé úplné spokojenosti.
A tak mi dochází, že už nebudu hledat. Do zrcadla se na sebe usměju (a možná zvážím jen tu dietu), skříň pana starosty nechám tlustým knihám Sbírky zákonů a ceduli s nápisem Obecní úřad Horoměřice jen kývnu na pozdrav, protože tady jsem doma a je mi tu dobře. Jako „náplava“ mám možná tu smůlu, ale i štěstí, že jsem chodila i na jiné úřady. Tak vím, jak to také může vypadat. A ve svém vlastním zájmu doufám, že si před volební urnou, která se skutečně může stát vstupem do jiného světa, mnoho dalších uvědomí, že přes různé drobné chyby či nezdary tu všechno „šlape“ tak jak má a je nám tu dobře a možnou exkurzi do neznáma, ač malovanému hezkými slovy, nechá fantazii.
Pavla Rymešová
Horoměřice