Novinky Mediální výstupy

Radní Aleksandra Udženija v rozhovoru pro Pražský deník popisuje: Už když vám ve dveřích energicky stiskne ruku a pozve vás dál, je vám jasné, že půl hodina, kterou máte na rozhovor s ní vyčleněnou, uteče pořádně rychle. Radní Aleksandra Udženija se narodila v Bělehradě, vyrůstala střídavě v Československu a v Jugoslávii, ale v posledních letech se stala nepřehlédnutelnou tváří pražské politiky. Dnes startující seriál Pražského deníku Ženy na radnici jsme tak sotva mohli začít s někým jiným.

Když jste nastupovala do první třídy základní školy, napadlo vás, že jednou budete dělat politiku?

To samozřejmě ne (směje se). Ale pravdou je, že jsem od dětství pořád něco chtěla řešit, nic jsem si nenechala líbit a často jsem vzdorovala…Maminka občas přidává k dobru historku z mých předškolních let, kdy se mi zrovna něco strašně moc nelíbilo, ale už mi docházely argumenty a nevěděla jsem kudykam…Místo, abych uznala, že to tak nepůjde, zadupala jsem nožičkama a řekla: a stejnak budu jednou prezidentka.

Dnes máte domov na Praze 2, ale kde jste ho měla, když jste vyrůstala? V Praze, nebo v Bělehradě?

Dětství jsem strávila na Praze 1, na Těšnově a v Klimentské ulici, posléze nám byl přidělen byt na Hostivaři, kde jsem jednu dobu chodila i do školy v Jahodové ulici. Část života jsem taky strávila v Jugoslávii, v městečku u Bělehradu, které bych přirovnala k Říčanům. Takže jsem to měla tak napůl, Československo a Jugoslávie

A když jste zvažovala, jestli Praha, nebo Bělehrad, byla pro vás Praha jasnou volbou?

V Jugoslávii jsme žili za minulého režimu proto, že to tam bylo přece jen volnější, například ve škole jsme měli francouzštinu, nejen ruštinu, a daly se provozovat menší živnosti. Takže moje maminka, rodilá "Pražanda", tam měla soukromou krejčovskou dílnu. Zato táta, Jugoslávec, který začal v roce 1973 pracovat a žít v Praze, se na Balkán paradoxně nikdy nevrátil. S mámou nás do Prahy v roce 1992 definitivně přivedla tehdejší ekonomická situace v Jugoslávii. Pro mě to ale bylo hodně senzitivní, byla jsem v pubertě, končila jsem druhý ročník střední školy, takže jsem už v Bělehradě měla dost kamarádů, hrála jsem navíc závodně volejbal, měla jsem nějakou lásku…A když mi rodiče oznámili, že definitivně balíme kufry a stěhujeme se do Prahy, byla jsem hodně smutná. Ale z dnešního pohledu myslím, že udělali dobře.

Stýkáte se ještě s kamarády z Jugoslávie?

Moje nejlepší kamarádka ze školních dob se vdala do Berlína a velmi často za ní jezdím. S jinou velkou kamarádkou, která zůstala v Jugoslávii, si voláme. Takže nějaké vazby zůstaly.

A láska, kterou jste tehdy v Jugoslávii opustila? Jak pak vypadal váš vztah?

Nijak. Byli jsme děti a byla to taková ta láska, že se máte rádi, jen když se vidíte (směje se).

Nepsali jste si ani dopisy?

To víte, že chvíli ano. Ale nic životního to tehdy ještě nebylo.

Přestěhovala jste se tedy do Prahy. Když jste pak začínala v komunální politice, nenarážela jste kvůli svému exoticky znějícímu jménu na předsudky? Neříkali o vás: jak může tahle paní vědět, co se u nás v Praze děje?

Na to narážím dodnes, všichni si myslí, že jsem Ruska (směje se).

Což tady zrovna není dvakrát populární, že?

Přesně. Když jsem se ještě za svobodna jmenovala Pecičová, bylo to exotické jen trochu. Takže abych tomu nasadila korunu, vdala jsem se a jsem Udženija (směje se). Ještě k tomu Aleksandra, nikoli s "x", jak je u nás běžné. K čemuž došlo náhodou, když jsme se stěhovali a máma žádala o naše české občanství. Překladatelka tehdy při přepisu z azbuky místo "x" napsala "ks" a už mi to tak zůstalo.

Takže vás překladatelka tehdy překřtila.

Nechala mě s "ks", což je jediný důvod, proč se nejmenuji hezky česky Alexandra (směje se). A Udženija…To už je zase osud. Nemohla jsem tušit, že se zamiluji do Chorvata. A to si ještě představte, že jsme se s manželem seznámili v klubu na Bělehradské ulici.

A chodíte do toho klubu stále?

Teď už ne, není na to čas, ani už bych tam asi moc nepatřila, cítila bych se stará.

Na jakou hudbu jste chodila?

Bylo to v Radosti, což byl v devadesátých letech kult…

Takže na techno, house, DJe Loutku-?

Ano, na Loutku, Tiesta a další…Když pak ještě na náměstí Míru otevřeli Musicpark, často jsme noc začínali tam, a pak chodili do Radosti. Byla to hodně radostná léta.

Jak trávíte volný čas teď?

Když jdu dnes spát pozdě, nemůžu pak ráno fungovat. Je to asi věkem…V každém věku trávíte volný čas jinak. Dnes, když mám rodinu a dvě děti, je to asi celkem jasné. Věnuji se dětem, které přes týden tolik nevidím. A když už mám chvilku opravdu sama pro sebe, čtu. To je pro mě neskutečný relax.

A která kniha vás v poslední době upoutala?

Na stole mám teď od Bulgakova Mistra a Markétku. Ohromně se na to těším.

Právem, je to vynikající román.

Sama nevím, jakým nedopatřením jsem ho doteď nečetla. Ale protože budou jarní prázdniny a s dětmi vyrážíme na týden na hory, mohla bych s tím pohnout. Nechtěla jsem ho rozčítat v pracovním týdnu…

Chápu. Mistr a Markétka nepatří mezi knihy, které by se daly číst stylem pět minut denně.

Dostala jsem ji od kamarádky na Vánoce. Což taky souvisí s tím, jak trávím volný čas…Našli jsme si s přáteli několik volnočasových her, a když jsme zrovna takhle hráli Evropu, došlo na Mistra a Markétku. A já nedokázala odpovědět, protože jsem tu knížku nečetla. Kamarádku to přivedlo k tomu, co mi dá na Vánoce (směje se).

Přejděme na chvíli přece jen k politice. Co vás k ní vůbec před lety přivedlo?

Když jsem se přestěhovala na Prahu 2, kde bydlím doposud, začala jsem se zajímat, co se tam děje a jak se tam žije. A tehdy jsem si řekla, že budu trochu aktivnější, a tak jsem vstoupila do ODS, což byla jediná strana, která mi i kvůli mým rodinným kořenům něco říkala. V době, kdy jsem začínala, byl už prezidentem Václav Klaus, přičemž jsem nechtěla vstupovat do ODS dříve, aby to nevypadalo, že tam jdu kvůli němu

Myslíte, že by si to lidé takto spojovali s Václavem Klausem? Předsedou byl přece už od prosince 2002 Mirek Topolánek.

Moji rodiče se s Václavem Klausem dlouhodobě znají, takže jsem se rozhodla vstoupit skutečně až v době, kdy už z toho nikdo nebude nic vyvozovat.

A proč jste se na magistrátu začala věnovat oblasti majetku a podnikání?

Kdybych měla po volbách víc na výběr, možná bych zvolila něco jiného. Nicméně tento resort vyplynul z koaličních jednání a nemám s tím problém. Majetek je mi blízký i z toho hlediska, že Jana Černochová, moje kamarádka a spolupracovnice z Prahy 2, vždycky byla místostarostkou pro majetek, takže jsme se o souvisejících tématech spolu úzce bavily. Docela jsem se s tím sžila a jsem ráda, že jsem tuto oblast uhájila i v koalici ODS s TOP 09.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Vstávám s dětmi o půl sedmé ráno, odvezu starší dceru do školy, přijedu na magistrát, ráno mám na programu porady, po jedenácté hodině schůzky s občany... K večeru jsou pak často zase schůze typu zasedání klubu, oblastní nebo místní rady, poté si s členy většinou ještě dáme nějakou sklenku...

Piva?

Kolegové jdou na pivo, ale já ho nepiju, protože stačí jedno, aby se mi motala hlava (směje se). Takže si radši dám sklenku vína. Když není žádná politická akce, jdu často na večeři s přáteli, které samozřejmě také nemůžu úplně zanedbávat. V takové situaci pak většinou končím v deset, jedenáct večer…Přijedu domů, děti už samozřejmě spí, takže si uvařím nějakou rychlovku, o půlnoci jsem v posteli…A ráno zase nanovo.

Zmínila jste vaření…Baví vás to?

Musím se přiznat, že vařím minimálně. A když, tak nic složitého, obyčejná dětská jídla. Mám velkou výhodu v tom, že u nás je vášnivým kuchařem můj manžel. Je gurmán, nakupuje si speciální ingredience, i špagety od něho chutnají jako u Emanuela. S kterým ostatně často recepty konzultuje.

Takže nedělní oběd u vás doma vypadá tak, že manžel má Emanuela Ridiho na telefonu a konzultuje s ním, co bude vařit?

Občas se spolu takto baví (směje se). Pravdou je, že z osmdesáti procent o víkendech doma vaří manžel. Ale nemyslete si, že by to pro mě byly dny volna, všechno ostatní kolem samozřejmě dělám já. Dovedete si asi představit, jak to potom, co manžel uvaří, v kuchyni vypadá (směje se).

Na jedno politické téma se nemůžu nezeptat. Jste hodně spojená s dostavbou bazénu Šutka. Kdy by měla tahle 25 let odkládaná stavba začít sloužit Pražanům?

Naším cílem je, aby to bylo do konce tohoto roku. Pokud se nestane něco mimořádného, peníze v rozpočtu vymezené máme, takže snad už to konečně bude hotové. Pravdou je, že tento problém jsme zdědili, a kdybychom rozhodovali znova, zda bazén na Šutce postavit, za současné situace bychom do toho nešli. V tuto chvíli nám ale prakticky nezbývá, než dostavět. Kdybychom to stopli, došlo by k takovému znehodnocení investice, že bychom napáchali víc škod než užitku.

Jestliže Šutka je tak trochu zděděným problémem, které téma vnímáte naopak hodně osobně?

Jde o Štvanici. Chybných kroků bylo v minulosti napácháno mnoho, panoval havarijní stav a pro lidi, kteří tam bruslili, už to bylo nebezpečné. Když se podaří v tomto volebním období stavbu alespoň zahájit, budu strašně ráda.

Zahájit tedy do roku 2014. A kdy by mohlo být hotovo a Štvanice by se Pražanům zase otevřela v plné parádě?

Uvidíme podle rozsahu projektu. Obecní mínění je, že nemá jít o žádnou megalomanskou stavbu. Pokud tedy vše dopadne, optimistický scénář by mohl vypadat tak, že skončíme na přelomu tohoto volebního období. Už teď máme v rozpočtu peníze, takže zahájíme projektovou dokumentaci, budeme vyřizovat všechna povolení...ale teprve až bude toto všechno vyřešeno, budeme moci říct přesnější datum.

Říkáte, že Štvanice je vaše srdeční záležitost. Baví vás bruslit?

Ano, bruslím moc ráda. Stejně tak moje starší dcera, kterou jsme mimochodem začínali učit bruslit na Štvanici. Také mladší dceři, už když jí byly tři roky, jsem loni prvně nazula brusličky. Takže bruslíme všichni mimo manžela, který to odmítá a radši vaří (směje se). 

(Autor: Ondřej Leinert)

Aleksandra Udženija

předsedkyně oblastního sdružení
členka výkonné rady
zastupitelka
uvolněná radní statutárního města