S Beethovenem rovnou do propasti
Pozdvihl jsem obočí, když jsem si přečetl, co Luboš Palata napsal o slovenské premiérce Radičové: prý toho ví o ekonomice tolik jako o politické situaci v Uruguayi (Na první unijní ligu Slovensko nemá, LN 7. 10.). Šlo o slovenský nesouhlas s tzv. eurovalem.
Nicméně pro spravedlnost je třeba konstatovat, že daleko víc podobných hodnocení jsem si v poslední době přečetl o jiné paní – německé kancléřce Merkelové – kterou naopak pan Palata bezvýhradně obdivuje (alespoň já mám ten pocit).
A ta – jako jeden z politických lídrů Evropské unie – naopak podobné "eurovaly" vymýšlí. Jenže tentokrát jde o mnohem hlubší problém, který nevyřeší ani ten sebevyšší "euroval". Krize jednotné měny není jen "pouhou" finanční či ekonomickou krizí. Je to krize politická, krize klíčového nástroje politické integrace Evropy. A proto je to i krize doposud převládajícího modelu evropské integrace, který v několika posledních dekádách – a zejména po roce 1992 – Evropu ovládl. Je to krize evropského federalismu v jeho skryté i otevřené podobě.
Každý si dnes dělá hořkou legraci z Řeků, z jejich finanční nekázně, trousí vtipy na jejich adresu. Ale je to úplně spravedlivé? Neplatí se tady ve skutečnosti úplně jiné dluhy? Dávné politické dluhy evropských federalistů Roberta Schumana a Jeana Monneta? Jejich pozdějších následovníků Helmuta Kohla a Francoise Mitterranda? Nebo jejich soudobých pokračovatelů, jako je třeba – zrovna – Angela Merkelová? Politiků, kteří před ekonomikou vždy upřednostní ideologii? A proto od nich dnes zaznívají nabubřelé věty o záchraně eura za každou cenu, i v jeho všeobjímající, a proto neudržitelné podobě?
Kudy se dát na skutečném rozcestí
Evropská unie je totiž opět na rozcestí. Frázi o "rozcestí" jsme za poslední léta slyšeli už tolikrát, že omrzela. Jedno rozcestí střídalo druhé. Ale teď je to opravdu něco jiného. Toto rozcestí, na kterém EU právě stojí, je skutečné. A možná poslední. Jedna cesta – ta, kterou bohužel evropští lídři zatím volí – vede od měnové unie k unii fiskální, daňové a dluhové. V krátkodobém horizontu to vypadá jako řešení. V dlouhodobém horizontu to Evropskou unii zničí. Na tlak odpoví protitlak. Akce vyvolá reakci. Síly dostředivé probudí k životu síly odstředivé. Už dnes je to cítit v mnoha evropských zemích. Eurofederalisté se stále tváří jako vítězové. Výbuch, který přijde, však rozmetá i je. Druhá cesta je cestou postupného upouštění páry v kotli. Je to cesta k redukci současné podoby eurozóny. Je to cesta k volnějšímu svazku států, než je dnes. Je to cesta k dvourychlostní či vícerychlostní Evropě. Současní lídři EU takové reflexe už nejsou schopni, jen za zpěvu Beethovenovy Ódy na radost kráčejí přímo k propasti. Musí vyrůst – a rychle – nová generace politiků, která přinese nové paradigma evropské integrace. Méně ambiciózní, zato realistické. Až se tak stane, pak se i urážlivá slova pana Palaty na adresu slovenské premiérky stanou jen jednou ze zábavných položek v budoucí čítance eurofederalistických kuriozit. Pokud se tak nestane, pak Evropu nezachrání žádný "euroval".
člen gremia
poslanec EP