Novinky Mediální výstupy

  

 

Zatím vidím mnoho slibů, popřípadě dokončování toho, co již bylo připraveno a přisvojování si úspěchů za něco, co udělaly vlády předešlé. Jsem rozpačitá z personální politiky jednotlivých ministrů, kdy se každý týden dočítáme v médiích o výměnách lidí, které si na posty ve státní správě nová vládní koalice sama dosadila a najednou se „neosvědčili“. Po půl roce vládnutí jsme svědky vládních třenic, které v minulých vládách přišly mnohem později. V předvolebních slibech zaznívaly silné věty o slučování některých resortů a zatím je ticho po pěšině a naopak počet členů vlády oproti předešlé Nečasově stoupl. Některá ministerstva považuji za zcela zbytečná, stejně jako některé ministry. Myslím si, že premiér Sobotka je v politice dost dlouho na to, aby si to uvědomil, a jestli si smím zahrát na věštkyni, tak věštím, že nejpozději ke konci roku se výraznějších změn ve vládě dočkáme.

 

 

 

Andrej Babiš ukázal tři věci. Za prvé začíná chápat, že řídit stát je něco jiného, než řídit firmu, že je to mnohem komplikovanější a komplexnější a že mnoho populistických slibů vezme za své, padne na oltář třeba koaličnímu vládnutí. Začíná si uvědomovat, že provést strukturální změny trvá dlouho a čím více toho chce udělat, tím rozptýlenější je jeho pozornost, takže toho dokončí málo. Za druhé, uvědomil si, že pokud chce být v politice, nemůže být nepolitický, takže se snaží zachránit hnutí třeba založením institutu, který má být rekrutačním a ideologickým bazénem a že pokud chce přežít, musí být pragmatický a ze stolu klidně shodit věci, které dávají smysl, například poplatky v nemocnici, nebo se hlasitě přihlásit k věcem, které prosadili jiní před ním. Zkrátka proti své vůli se stává politikem. Jsem zvědava, kdy tu jeho dvojí tvář začnou vnímat i jeho voliči. A za třetí, je zajímavé sledovat vztah Sobotka-Babiš. Pan Babiš se zcela bezpochyby vžil do role stínového premiéra a první, kdo si to začal uvědomovat, jsou vládní poslanci sociální demokracie, kteří vůči premiérovi Sobotkovi pomalu začínají rebelovat. Že z této situace dokáže nejvíc těžit právě Andrej Babiš, vidíme každý den a jeden příklad za všechny: nominantkou na eurokomisařku není nikdo z ČSSD, ale paní Věra Jourová z Babišova hnutí ANO.

 

 

 

Já s panem prezidentem ohledně názoru na „politické náměstky“ souhlasím a to byl i důvod, proč ODS ve svých 4 protinávrzích politické náměstky nechtěla. Výsledek jednání vládní koalice a částí opozice (ODS a TOP 09) byl kompromisem, kdy nám vládní strany ustoupily ve všech bodech, kromě politických náměstků, které si prostě v návrhu striktně chtěly ponechat a na dohadovacích jednáních politické náměstky důrazně prosazoval zejména premiér Sobotka. Jestliže pan premiér sám ustoupí panu prezidentovi a na politických náměstcích nebude trvat, uvítáme to, ale nebudeme tuto změnu naší společné dohody iniciovat. ODS je stranou, která drží slovo a naše podaná ruka platí. Do tohoto sporu premiér - prezident se nebudeme vměšovat.

 

 

 

Vývoj na Ukrajině mě znepokojuje, stejně jako to, co se odehrává od Severní Afriky až po Afghánistán, a rozpor, který se objevil mezi Ruskem a Západem. Procházíme zlomovým obdobím, kdy se vytváří nové mocenské uspořádání a to se neobejde bez střetů, nejenom vojenských, ale i ekonomických. A neusíná se mi dobře, protože vidím, že stále málo věnujeme pozornost naší bezpečnosti, naší armádě. Jsem ráda, že se rozpočet armády zvýší, ale musí se toho udělat příliš mnoho v příliš krátkém čase a my pořád vedeme jen debaty, jestli se rozpočet bude zvyšovat na 1,4 procenta HDP, nebo na dvě. Očekávala bych větší aktivitu v rámci aliance, měli bychom být aktivnější ať už při organizování, či podílení se na cvičeních, modernizaci našich ozbrojených sil, náboru, budování záloh a tak dále. To, co mi přijde naprosto nešťastné, jsou vyjádření premiéra i ministra obrany o zdrženlivosti při rozmisťování sil NATO na našem území. Odmítáme něco, co po nás nikdo zatím nežádal a uvádíme spojence zbytečně ve zmatek.

 

 

 

Kombinace obojího, což je realita. Musíme si na ní zvyknout a zařídit se podle toho. Mimo jiné i tím, že zvýšíme výdaje na obranu naší země, viz moje předešlá odpověď.

 

 

 

Ukrajina je pokračováním Gruzie z roku 2008 a vytvářením si sféry vlivu Ruska kolem svých hranic, což se dalo předpokládat. To je realita a Rusko se prostě ve své historii nikdy nechovalo jinak…. Získalo Krym, což mu pro tuto chvíli stačí, co bude dál, na co bude mít Vladimir Putin chuť dál, uvidíme. Předpokládám, že z aktivního konfliktu se změní v latentní, nicméně napětí a atmosféra nejistoty se bude dál prohlubovat, což je přesně stav, který má Vladimír Putin rád a s výrazem hráče pokeru bude dál, krůček po krůčku, upevňovat svou pozici. Irák je velký malér, i proto, že se to odehrává kousek u hranic členského státu NATO – Turecka. Postup bojovníků islámského státu se nejspíše podaří zastavit, ale to zdaleka neznamená, že má kdokoli vyhráno. Navíc, jakékoli diplomatické urovnání komplikuje špatný vztah Ruska a Západu. V klidu nás nemůže nechávat Lybie, Egypt, Sýrie, Afghánistán a chtěla bych se mýlit, ale bohužel se obávám, že se okruh zemí, kde hrozí další konflikty, může v blízké budoucnosti dál rozšiřovat. Samostatný komentář si určitě zasluhuje Izrael, který je našim nejbližším a dlouhodobým spojencem a protiizraelské výroky některých čelních představitelů EU nepřinesou Západu nic dobrého. V tomto ohledu si velmi vážím jasného proizraelského postoje prezidenta Zemana, se kterým se ztotožňuji.

 

 

 

Nevím a pochybuji, že existuje někdo, kdo dopady sankcí na ekonomiku jednotlivých zemí umí v tento moment spočítat. Rusko překročilo hranice mezinárodního práva, zvyklostí a slušnosti a sankce jsou jedním z důležitých signálů, jak mu to připomenout. A nesouhlasím s tím, že nefungují. Fungují, ale nikoli, pokud jsou uvalené na chudé, což Rusko není. Samozřejmě, českým podnikům by měl stát nějakou formou pomoci, ale v globalizované Evropě, kde platí komunitární právo, které zakazuje preferovat domácí podniky, to bude velmi složité a bude to vyžadovat dohodu všech zemí uvnitř EU. 

 

 

 

To je příliš složitá otázka na to, aby se s ní dalo vypořádat v několika větách. Itálie, jako hraniční stát, má velké problémy a myslím si, že by Evropská unie měla věnovat mnohem větší pozornost tomu, co se u hranic Evropské unie děje a více Itálii pomáhat. Otázka vracení je komplikovaná – dá se představit u ekonomických migrantů, ale vracet uprchlíky do zemí, kde probíhá konflikt je velmi složité. Evropská unie by měla věnovat větší pozornost zachytávání uprchlíků ve státech severní Afriky a vím, že to zní drsně, ale přestaňme si nalhávat, že Evropa bude schopná a ochotná přijmou všechny migranty a poskytnout jim azyl. Nebude, protože na to nemá.

 

 

 

Jak jsem říkala výše, dochází k proměně světového mocenského uspořádání, což sebou nese vyšší míru nestability. Reformulace je zajisté možná, ale jedině za předpokladu, že budeme schopni jasně pojmenovat nepřítele a hrozby. Konkrétně, Rusko je rival a bavíme-li se o kybernetických útocích, ty mají někde svůj zdroj, pojmenujme ho a podobně. Bez toho půjde jen o další slohové cvičení. Ale primárně se máme soustředit na naplnění toho, co již bylo formulováno – doplnění ozbrojených sil, jejich modernizaci a na to, abychom byli dobrým spojencem. To je základ, pro jakoukoli nepohodu a vzhledem k tomu, že už dnes zaostáváme za našimi minimalistickými ambicemi, samotné jejich zvýšení na papíře v realitě ničemu nepomůže.

 

 

 

Zde mám jednoduchou odpověď: Ano, ano.