Novinky Mediální výstupy

Byla jsem jednou z těch, která nepodpořila návrh na udělení čestného občanství panu Krieglovi. Byť si jej za jeho postoje v roce 1968 i po něm velice vážím a nikterak nezpochybňuji jeho zásluhy na pádu komunismu, přesto doufám, že zastupitelstvo potvrdí názor rady.

Zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch psal v Právu 9. srpna 2014 o tom, že je mu z toho smutno a označil výsledek hlasování za vítězství malosti. Mně je smutno z Františka Janoucha, který se vlastně posmívá většinovému názoru a tedy demokratickému procesu. Jistě, jak upozorňoval Alexis de Tocqueville, diktatura většiny je pro demokracii vražedná, proto je důležitá ochrana menšinového názoru. Ten se ovšem nemůže prosadit silou, ale přesvědčováním tak, že se z menšiny stane většina. Nyní tedy většina rady udělení občanství odmítla, ne z malosti, ale podle svobodného rozhodnutí jednotlivých zástupců obecní samosprávy, kteří mají zcela nepochybně právo pohlížet na osobnost pana Kriegla podle svého rozumu i svědomí.

 

František Janouch i další rádi zapomínají, že František Kriegel nebyl jednoduchou osobností. Kromě zásluh z let po roce 1968 měl i komunistickou minulost, podílel se na převratu v roce 1948 a etablování komunismu u nás. Skutečnost, že byl po antisemitské čistce odvolán z funkce náměstka ministra zdravotnictví v komunistické vládě a pracoval jako závodní lékař v Tatře Smíchov, z něj nedělá antikomunistu. Vždyť v roce 1957 je dekorován Řádem 25. února za svou aktivní účast v komunistickém převratu z roku 1948 a následně je vyznamenáván Řádem rudé hvězdy a Řádem práce!

 

Z aktivního komunisty se stává antikomunistou až procitnutím v Moskvě a odmítnutí podepsání diktátu, tedy po dlouhých dvaceti letech. Nabízí se tedy i otázka příčin a důsledků: když by František Kriegel a řada jiných aktivně nepomáhali Gottwaldovi a nelegitimizovali únorový převrat a dlouhé roky neprojevovali komunistické straně bezmeznou loajalitu, došlo by skutečně v roce 1968 k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa? Možná ano, možná ne. O to ať se přou historici, ale kauzální nexus v mém vnímání historie prostě roli hraje. Ne „malost“, ale toto byl důvod, proč jsem pro udělení „čestného občanství Prahy 2“ panu Krieglovi nezvedla ruku.

 

Kterému Františkovi Krieglovi bychom vlastně měli udělit občanství? Tomu po roce 1968? S tím bych i souhlasila, ale nemohu přeci vymazat jeho život předtím. Cítím v tom velké dilema – mohu být tou, která bude posuzovat, jaké množství dobra vyváží množství zla? Těch, kteří rozpoznali komunistické zlo od samého počátku, a postavili se proti němu, nebylo mnoho. Naopak podobných příkladů jako František Kriegel je v novodobé české historii hodně. Lidí, kteří se nechali poblouznit komunistickou rovnostářskou utopií a pak prozřeli a více, či méně se proti komunismu obrátili. Tato slova nikterak nesnižují ty, kteří „procitli“, a jejich zásluhy za pád komunismu, jsou jen konstatováním faktu a pobídkou k přemýšlení.

 

Bylo by troufalé, abych posuzovala míru jejich vin a zásluh, bylo by nepřijatelné, abych překrucovala, či upravovala si historii. Nemám nic proti „soukromému“ oceňování Františka Kriegla ať už formou pamětní desky, či pojmenováním udělované ceny, ale pro udělení titulu čestný občan Prahy 2 prostě ruku nezvednu a může na mě mířit deset kamer nebo fotoaparátů a pan Michal Uhl může napsat dalších 10 článků očerňujících mě, nebo moje kolegy. Připomínejme si ty, kteří proti komunismu bojovali a trpěli, ale hovořme i o tom, co dělali předtím. Hodnoťme je plasticky, ne s vlastní ideologickou zaujatostí.

 

Ve slušné společnosti se rozhodnutí ad personam odehrávají na určité úrovni a s noblesou. I v minulosti se stalo, že některé návrhy jmen na titul „čestný občan“ rada nepřijala. Nikdo z navrhovatelů se proti tomu nebouřil a nepořádal na své kolegy mediální štvanici a nezkresloval jejich slova. Ano, tito kolegové měli jinou úroveň chování a sociální inteligenci, než má pan Michal Uhl, který, jako navrhovatel pana Františka Kriegla na titul „čestný občan Prahy 2“, rozpoutal svými nepravdivými výroky z jednání Rady MČ Praha 2 tuto nedůstojnou debatu o osobnosti, na kterou naše společnost může právem mít rozporuplné názory. A jsem skálopevně přesvědčená o tom, že když by pan doktor František Kriegel ještě dnes žil, tak by rozhodně nestál o to, aby zrovna jeho jméno navrhoval někdo, jako pan Michal Uhl.