Novinky Mediální výstupy

 

Časová blízkost II. světové války a propaganda z ní vycházející vytlačila z povědomí našeho národa hrůzu tohoto konfliktu. Málokdo si uvědomuje, kolik lidí padlo (8,5 miliónů lidí na všech frontách) a kolik jich podlehlo následné Španělské chřipce (odhady se různí, ale nejčastěji se uvádí kolem 40 miliónů mrtvých), která kosila po tisících válkou oslabené obyvatelstvo. Snad v každé české a moravské vesnici je pomníček připomínající desítky jmen padlých. Není rodiny, která by ve svém širším příbuzenstvu nenašla alespoň jednoho mrtvého vojáka.

 

Sté výročí I. světové války jistě přinese v našich médiích články o vybojovaných bitvách, o domácím i zahraničním odboji, který vyústil ve vznik samostatného Československa. Velmi rád bych zde připomněl význam Čechů žijících v zahraničí, kteří Masarykovu a Benešovu akci nejen financovali, ale sami se postavili se zbraní v ruce proti nepříteli vlasti, kterou sice fyzicky opustili, ale nepřestali ji milovat. Pro příklad se podívejme do Francie.

 

Paříž se před I. světovou válkou stala Mekkou nejen pro umělce a politickou a intelektuální elitu českého národa, ale byla i cílem řemeslníků a dělníků. Největšími českými spolky se stala Rovnost a tělovýchovné a vlastenecké uskupení Sokol. Ještě před vyhlášením války Rakousko-Uherska Srbsku se oba spolky sešly na společné noční schůzi z 25. na 26. července 1914 v Paříži a domluvily na druhý den manifestaci. Na tři sta lidí se sešlo na náměstí Svornosti a za zpěvu české hymny se vydalo do rue Varenne, kde se nacházelo rakousko-uherské zastupitelství. Rozvášněný dav strhl žluto-černý prapor a vyválel jej ve špíně a prachu. 2. srpna 1914 vyhlásila Francie Rakousko-Uhersku válku.

Češi ve Francii se ocitli v prekérní situaci. Jejich nepřítelem byl stát, k jehož příslušnosti patřili. Právem se obávali deportací do internačních táborů. Bylo nutné přesvědčit francouzské úřady, že Češi i Francouzi mají společného nepřítele. Předválečné politické a společenské vztahy mezi Prahou a Paříží přinesly záhy své ovoce. Za Čechy se postavil Ernest Denis, profesor slavistiky na pařížské Sorboně spolu s dalšími přáteli. 9. srpna 1914 byl ustanoven výbor Pařížské kolonie, který soustřeďoval většinu českých spolků. Ernest Denis zasedl do čestného předsednictví spolu s dalšími významnými Francouzi. Na jejich nátlak konečně prohlásil ministr vnitra Martin, že „…Češi ve Francii usedlí jsou považováni za přátele Francie.“ Vojenský guvernér stanovil datum 18. srpna 1914, od kdy se Češi mohli hlásit do služby v Cizinecké legii. Pár dní nato předstoupilo na tři sta dobrovolníků před odvodní komisi v pařížské Invalidovně. Po krátkém výcviku v jihofrancouzském městě Bayonne vyrazila rota pod sokolským názvem Nazdar do zákopů na Sommě. Za prvními dobrovolníky následovali další. Je třeba si uvědomit, že to bylo v době, kdy T. G. Masaryk jen uvažoval o tom, co by mohl válečný konflikt přinést pro český národ. Do exilu odešel až v prosinci 1914, kdy už rota Nazdar byla na válečném poli.

 

Je potěšitelné, že na své předchůdce nezapomínají ani současní Češi žijící trvale, nebo dočasně ve Francii. Česká škola bez hranic v Paříži, která nabízí výuku češtiny a českých reálií pro děti ve věku od 18 měsíců do 15 let za hranicemi ČR, jako doplnění každodenního vzdělání, které děti českého původu získávají v zahraničních školách, přišla v loňském roce se zajímavým projektem Výtvarníci v československých legiích. Metodické materiály se soustřeďují zejména na otázky motivace lidí k odchodu do zahraničí, proces integrace v nové vlasti, důvody k rozhodnutí bojovat za nezávislé Československo a vyrovnání se s válečnou zkušeností. Projekt se zaměřuje na legionáře, kteří pobývali v různých koutech světa, a mapuje tak všechny tři složky zahraničního vojska – ve Francii, Rusku a Itálii. Vhled do událostí I. světové války a prvního odboje je zprostředkován deseti výtvarníky, mezi nimiž figurují známá jména jako František Kupka, Otto Gutfreund, Emil Filla, Vojtěch Preissig nebo Oskar Brázda, ale také méně známí umělci, které tak díky projektu mohou žáci i jejich učitelé objevit: František Parolek, Kamil Cipra, Antonín Číla, František Mička a Jan Angelo Zeyer.