Novinky Mediální výstupy

 

 

Připomínáme-li si na této straně osobnosti spjaté s rokem 1989, nemůžeme pominout Václava Bendu, českého katolíka, filozofa, matematika, disidenta, pravicového politika, antikomunistu a senátora, od jehož odchodu z pozemského života uplynulo minulý měsíc už patnáct let. Benda možná nebyl v roce 1989 tolik veřejně vidět, ale vedle Václava Havla se z chartistů asi nejvíc zasloužil o to, že vůdcové revoluce nakonec zvládli zápas o přerod české společnosti od totalitního komunismu ke svobodné společnosti. 

 

Václav Benda se narodil rok po válce v Praze. Koncem šedesátých let vystudoval filozofii a bohemistiku na FF UK, s nastupující normalizací mu ale bylo jasné, že kariéra filozofa nemá smysl, a proto na MFF UK studoval ještě matematiku a kybernetiku. Po podpisu Charty 77 přišel o práci počítačového odborníka a další život zasvětil -bez jakýchkoli iluzí - zápasu s totalitním komunismem. V samizdatové eseji Noční kádrový dotazník z ledna 1978 předvídá, že "spor s mocí, do kterého jsem vstoupil, bude dlouhý, vyčerpávající a podle všech lidských měřítek beznadějný, a v této zemi to znamená, že celá moje rodina, až do třetího kolena, se také stane součástí tohoto konfliktu". Po prvním střetu s režimem nebrečí, protože přece: "... pokud člověk projeví podivínskou ochotu nechat se předhodit lvům, je pošetilé stěžovat si, že nemají dostatečně vyčištěné zuby." 

 

V roce 1978 se Benda podílí na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), za což je následující rok odsouzen v monstr procesu na čtyři roky do žaláře. Přesto se byt Václava a Kamily Bendových na Karlově náměstí stává po léta důležitou stanicí poslední záchrany pro kohokoli, kdo byl režimem ponižován, zatýkán, mlácen nebo jinak perzekvován. Právě tady našel právní pomoc i křesťanské povzbuzení ve víře a naději. 

 

 

 

 

Zjevením byl Bendův základní programový text Paralelní polis (1978). Snažil se povzbudit disent, proti němuž režim po zveřejnění Charty tvrdě zasáhl, k dlouhodobější akci. Argumentoval, že náš úkol není ani propadat euforii z pocitu svobodného projevu, když překonám strach a přihlásím se k něčemu, co by mělo být normální, ani propadat depresi, když režim zaútočí, někoho zatkne, a další tím odstraší. Ukazuje to jen na jeho nelegitimitu, a naším úkolem je proto vedle a na režimu nezávisle vytvářet struktury paralelní, jakožto zárodek budoucí svobodné společnosti. Tedy projevovat se svobodně v kultuře, šířit informace v samizdatu, a to nejen v nečitelných strojopisech, ale i tiskem, zakládat podzemní univerzity a také se nezávislé sdružovat s cílem svobodně artikulovat politické názory. 

Pro mou generaci byl tento text určující. Nejde o to, slinit prst a zkoumat, odkud větry vanou, či jen vyčkávat, co chystají soudruzi na Hradě nebo v Kremlu, ale soustavně a odvážně dělat něco tady a teď. "Naše řeč musí být ANO, ANO; NE, NE," píše Benda. A v roce 1987, dva roky před revolucí, se k textu vrací a předvídavě píše: "Jsem si vědom, že možnosti paralelní polis jsou limitovány a že úspěšné překročení těchto limitů je podmíněno změnou globální situace...Současně nás však historie učí, že se sice nepravidelně, ale s železnou nutností dostavují i ony ,příznivé globální konstelace‘, v nichž i malé národy přestávají být pouhými nevolníky svých osudů a mají možnost stát se jejich aktivními strůjci. V poslední době se tatomožnost Československu naskytla nejméně třikrát: v roce 1938, 1948 a 1968. Všechny tyto historické šance byly však žalostně a trapně promrhány." 

 

Benda zdůrazňuje, že nešlo o selhání národního společenství, které v oněch letech projevovalo neobyčejnou odpovědnost, soudržnost a odvahu, ale o selhání jeho politických elit. "V tom spočívá strategický prostor a dlouhodobý úkol paralelní polis," uzavírá Benda, "v okamžiku krize bude slyšena naše jasná řeč, ne zmatené a defenzivní koktání vlády.". Tak se i v listopadu 1989 stalo. 

 

Václav Benda nebyl utopista ani snílek, ale politický realista. Jako konzervativní katolík chápal, že žádný ráj tady na zemi nás nečeká, ale věděl a svým životem dosvědčoval, že se zlem je nutné bojovat. Komunismus principiálně odmítal. "Pro většinu našich křesťanů komunismus byl a je totožný se Satanem a Antikristem - a já s nimi rád souhlasím," píše v roce 1979 v eseji Katolicismus a politika. 

 

V roce 1989 se zapojuje do politiky na pravici a razantně odmítá jakékoli třetí cesty, ale naopak důsledně propaguje stranický systém západního střihu jako předpoklad skutečné demokracie. Zakládá Křesťanskodemokratickou stranu, kandiduje v prvních svobodných volbách, v politice se angažují i tři z jeho šesti dětí, ale to už je jiný příběh, který přesahuje rámec této vzpomínky.