Stejně jako při návrzích všech zákonů a vyhlášek, které do legislativního procesu předkládají představitelé levicově a populisticky orientovaných politických stran, je i zatím přijaté znění novely zákona o potravinách zatíženo celou řadou regulací a povinností, které jsou jen a pouze výtvorem českých zákonodárců, aniž by naší zemi takové regulace ukládala Evropská unie.
Stávající vládní garnitura tak v praxi opět prokázala, že jejich předvolební sliby a povolební realita jsou v naprostém rozporu. Především pak v tom, že ačkoli strany vládní koalice mluví o potřebě snižovat byrokracii, ve skutečnosti ji stále více rozvíjejí.
V novele zákona o potravinách je takových ustanovení hned několik. Mediálně nejviditelnějším je zejména informační povinnost uvádět při vstupu do prodejen obchodních řetězců pět zemí, z nichž pochází největší část v obchodu prodávaných potravin. Takové opatření zavedlo zatím jako jediná země na světě Slovensko a po více než roce po jeho zavedení se ve struktuře nabízených potravin nic nezměnilo. Jediným dopadem je v praxi ztráta času při vyplňování informačních tabulek ze strany obchodníků i státních úředníků. Dalším opatřením nad rámec legislativy EU v návrhu novely je povinnost označovat hlavní složku u nebalených potravin. To na první pohled vypadá jako opatření na zlepšení informovanosti nakupujících zákazníků, problém je ale v tom, co je to ona „hlavní složka“, a především, zdali je technická definice hlavní složky totéž, jak tento pojem vnímá spotřebitel. Totéž to totiž není. Dalším opatřením, která je v novele zákona o potravinách navíc, je rozšíření povinností dovozců potravin hlásit dopředu tuzemským orgánům dozoru nad potravinami skutečnost, že a kam potraviny na území Česka dovezou.
Tři uvedené příklady jsou především důkazem, že současným předkladatelům zákonů nejde o prospěch firem podnikajících v naší zemi, ale zejména o ochranu zájmů různých lobbistických skupin, které ovlivňují podobu zákonů stejně nebo i více, než tomu bylo v minulosti, a v podobě, pro kterou se vžil výraz „papežštější než papež“. Důkazem je to, že právě aktivní podnikatelé v ČR, jak zástupci maloobchodu, tak již zmiňovaní zástupci potravinářských firem, proti uvedeným příkladům v novele zákona protestovali.
Navrhované znění novely obsahuje také celou řadu skutečně pozitivních ustanovení, které jsou ve prospěch spotřebitele i zvýšení efektivity dozoru nad výrobou a prodejem potravin v Česku. Příkladem je třeba zvětšení písma na obalech potravin. I to je ale opatření, které by samo o sobě bylo správné, kdyby se však neustále nerozšiřovalo množství informací, které jsou výrobci na obalech potravin povinni uvádět. Pokud bude tento trend, jehož kořeny většinou pocházejí z iniciativ evropských zákonodárců, pokračovat, způsobí v hlavách laických spotřebitelů spíše zmatek.
