Novinky Mediální výstupy

Pro budoucnost České republiky je vývoj v Evropě klíčovou proměnnou jejího dalšího vývoje a je v bytostném zájmu naší země, aby se Evropa vyvíjela politicky korektně, aby hospodářsky prosperovala a byl v ní zachován sociální smír.

Proč se evropské ekonomice nedaří? A jak se dá situace zlepšit? Zdánlivě jednoduché otázky, odpovědi na ně ale jednoduché nejsou a politické strany se v nich zásadně liší. Současné evropské elity se snaží občany přesvědčit, že pomocí nových programů a opatření se podaří nastartovat růst, vytvořit pracovní místa a vyřešit sociální problémy. Je to ale reálné? Připomeňme si všechny programy a strategie, které již byly v rámci EU vyhlášeny s tím, že tentokrát je to ta správná cesta. Jak je tedy možné, že se pozice evropské ekonomiky ve světovém srovnání stále zhoršuje, že Evropa prochází nejhlubší recesí od 30. let, více než 25 milionů Evropanů nemůže nalézt práci a veřejná zadluženost mnoha evropských zemí dosahuje rekordních, v mnoha případech neudržitelných hodnot? 

 

Ekonomický systém bohužel není stroj, nebo dokonce motor, který by se dal jednoduše nastartovat pomocí nějakého nového programu či příručky. Ekonomický a společenský systém je živým organismem, který potřebuje funkční souhru svých jednotlivých částí. Podstatou selhání programů, strategií a opatření je velmi často to, že se nedokážou zaměřit na občany jako základní mikročástice složitého ekonomického systému. Programy a strategie rovněž nedokáží občanům pravdivě přiznat příčiny existujících problémů. Proto velmi často předepisují vyšší a vyšší dávky léků, které již dříve nepomohly, s tím, že lék je správný, pouze dávka byla příliš nízká.   

 

Současným módním lékem evropských politiků je vyšší dávka evropské integrace. Nejsou ochotni přiznat, že právě příliš mnoho integrace v podobě předávkované regulace a příliš brzy zavedené společné měny jsou podstatnými příčinami, které vedly k současnému neutěšenému stavu evropské ekonomiky. Společná měnová politika a společná měna již v prvním desetiletí své existence nepřinesla slibované urychlení růstu, ale naopak jeho zpomalení. Po vypuknutí krize se ale konstrukční vady projektu společné měny projevily v plném rozsahu. Jasně se ukázalo, že společnou měnou nemohou bez problémů platit země s příliš rozdílnou úrovní hospodářské výkonnosti a produktivity práce, s rozdílným přístupem k veřejnému hospodaření a dalšími zásadními rozdíly danými dlouhodobým historickým vývojem. 

 

Empiricky tak byl zodpovězen dlouhodobý teoretický spor, který vznikl již v šedesátých letech, kdy byl koncept společné evropské měny poprvé navržen. Jeden názorový směr trval na tom, že společná měna může být zavedena bez dostatečného stupně hospodářské konvergence zemí, jež ji budou sdílet, s tím, že sbližování bude automaticky následovat. Druhý názorový proud razil názor přesně opačný, tedy že bez dostatečného předchozího sblížení ekonomik nelze projekt společné měny zavést. Dnešní realita eurozóny ukázala, že první názor byl poněkud naivní. Z této reality lze vyvodit i závěr, že shora prováděná a tedy umělá či dokonce násilná integrace nemůže přinést pozitivní výsledky.  

 

Pozorného občana by měla alarmovat i současná rétorika, která v hlavním proudu evropské politiky dominuje. Již přece samotné výrazy stabilizační či záchranné mechanismy nebo fondy by měly jasně evokovat ekonomický debakl celého projektu společné měny. Jak je možné, že musí být stabilizováno či dokonce zachraňováno něco, co mělo původně přinést prosperitu? Proč musí být tak často skloňováno slovo solidarita? Solidarita je jistě ušlechtilá a správná, ale je namístě v případě přírodní pohromy a nepatří tam, kde je třeba pouze napravovat chyby hospodářské politiky.

 

Společná měna je přitom jen jeden z příkladů předávkované integrace. V této souvislosti je vhodné připomenout myšlenky Johna Stuarta Milla, v jehož dílech nalezneme hluboké porozumění historickým souvislostem rozvoje a úpadku velkých ekonomických celků. Tento klasický ekonom považoval za základní příčinu hospodářského rozmachu Evropy v 19. století její různorodost a již před 150 lety varoval, že pokud se Evropa bude snažit setřít svou rozmanitost, oslabí tím i svůj rozvoj.  Přemýšlejme nad těmito otázkami, až půjdeme k volbám do Evropského parlamentu.