Rozhovor pro Hospodářské noviny
V křesle bankovní rady České národní banky strávila Eva Zamrazilová šest let. Od 1. března, kdy ji nahradil prezidentem Zemanem jmenovaný Jiří Rusnok, změnila profesi a vstoupila do politiky. Jak hodnotí své působení v ČNB a co říká na současnou vlnu aktivismu centrálních bank, sdělila v rozhovoru pro HN.
V březnu jste skončila ve funkci členky bankovní rady ČNB. Stačila jste za tu poměrně krátkou dobu už zrekapitulovat těch šest let, která jste v bance strávila?
Bylo to velice dobrých šest let, pracovně hodně intenzivních. Získala jsem určitý nadhled, spojily se mi věci, jež jsem jako makroekonomický analytik, kterého jsem dříve dělala, předtím neviděla. Vztah ekonomiky, finančních trhů a mezinárodních souvislostí jsem předtím nevnímala tak jasně.
Jak dlouho jste se vpravovala do funkce? Jak dlouho trvalo, než jste si řekla, už jedu naplno?
To je dobrá otázka. To prvotní vplutí trvalo tak půl roku. Po třech letech jsem měla pocit, že jedu naplno. Je zajímavé, že jsme se shodli s některými kolegy z rady, že současná celková délka mandátu – dvakrát šest let – není optimální. Ideální by bylo, jak to má například ECB, mít jeden mandát, ale osmiletý. Myslím, že dvanáct let je příliš. Těch osm je podle mne ideální doba k tomu, aby člověk bance vrátil naplno to, co se tam naučil.
Z jakého důvodu je už příliš těch dvanáct let? Například určitá profesní slepota? Nebo vyhoření?
Spousta drobností, které ve výsledku utvářejí můj názor, že mandát by měl být pouze jeden, ale delší.
A některou z těch drobností můžete zmínit?
Ne.
Vy jste veřejně vystupovala jako protiinflačně zaměřený člen rady, takzvaný jestřáb. Co vás k tomu vedlo?
Nemyslím, že bych byla přímo jestřáb. Ale moje ekonomické názory v době, která byla charakteristická aktivistickou politikou centrálních bank, pravděpodobně tak vyzněly. Já jsem dlouhodobě a hluboce nesouhlasila s aktivismem centrálních bankéřů napříč celým vyspělým světem.
Můžete říci proč?
Moje názory nejsou v souladu se současným mainstreamem. Dlouhodobá období nízkých úrokových sazeb jsou nebezpečná a to jsem se snažila vždy vysvětlovat. Cílování inflace, které dneska dělá většina centrální bank vyspělých zemí, je podle mne pouhou historickou epizodou, protože funguje pouze jako jednosměrka. A to z toho důvodu, že fungovalo v období, kdy bylo potřeba inflaci snižovat. Proto také centrální banky k tomuto způsobu řízení měnové politiky přecházely. Protože potřebovaly řízením úrokových sazeb tlumit poptávku, která již existovala. Ale druhý jízdní pruh, zvyšování poptávky a inflace snižováním úrokových sazeb, podle mne tak snadno nefunguje. A nízké úrokové sazby mají mnoho rizik pro ekonomiku.
Jaké například?
Příkladem může být japonská zkušenost a jejich takzvané zombie podniky. Nízké úrokové sazby v zásadě brzdí restrukturalizaci. Protože banky preferují stávající velké současné zákazníky, kterým dávají možnost přežít. Přitom by bylo lepší, aby firmy zanikly a namísto nich vznikly na trhu podniky nové, zdravé. Ale ty nemají šanci, protože banky se bojí jít do rizika a raději financují své stávající, tradiční klienty. Nízké úroky mají také negativní dopady na chování spotřebitele. Ten by měl být nízkými sazbami motivován více utrácet. Ale on může uvažovat i jinak. Třeba tak, že za své úspory nedostává úrok. Takže pokud někdo chce mít několikaměsíční finanční rezervu, třeba šestinásobek pravidelných měsíčních výdajů, tak ho to nutí více šetřit. Jsou odborníci, kteří toto tvrdí, ale v současnosti jsou v menšině. A já pořád nevím, jestli je lepší se mýlit s většinou, nebo mít pravdu s menšinou. Pravda se většinou ukáže až za dlouhou dobu. Není tajemství, že já jsem vždycky a opakovaně hlasovala proti snižování úrokových sazeb na nulu. Domnívám se, že efektivnost tohoto kroku je velice sporná.
Jestliže podle vás je cílování inflace v současné době nevhodné a neúčinné, jakou byste viděla alternativu?
Akademická sféra se tomu dlouhodobě věnuje, je to ale otázka několika let. Podle mne nebylo na konceptu cílování inflace dobré, že se z něj úplně vypustilo sledování peněžních agregátů. I Jean Claude Trichet říkal, že peníze by měly v měnové politice zůstat, protože ta je o penězích. A ECB má dva pilíře – inflaci a měnovou zásobu. A když se podíváme na český ukazatel M2, tak ten rostl v poslední době kolem čtyř procent ročně, a to nenaznačuje deflaci.
A hrozila Česku deflace, kterou argumentovala ČNB, když loni v listopadu spustila intervence?
Nemyslím. Co vidíme, je, že klesly ceny pouze u mobilních operátorů, elektřiny, plynu – a to jsou všechno poklesy administrativního typu, zásahem regulátora. Nedomnívám se, že by z toho důvodu hrozil vznik oné dluhově deflační spirály, která je samozřejmě hrozbou pro každou ekonomiku. Například v Japonsku byla dána propadem cen aktiv, ale ten u nás nenastal.
Takže deflační spirála, jíž se centrální banka obávala, by se podle vás nenastartovala?
Jako že by si lidé řekli, zavoláme si za rok? Rozsvítíme za rok? Zatopíme si v létě? Tak by to totiž podle teoretických argumentů mělo fungovat, jestliže by lidé začali odkládat spotřebu u těchto statků, kde začaly klesat ceny. Takovou logiku já v tom ale nevidím.
Jaká byla atmosféra při hlasování o intervencích?
Diskuze bankovní rady probíhaly vždy korektně. Navíc já ctím pravidla: hlasování bude moci být zveřejněno za nějakých pět a půl roku. Ale stejně jsem zvědavá, jestli to bude v té době ještě někoho zajímat. Jenom vám můžu říci, že od listopadu mám předepsány léky na tlak.
V centrální bance jste měla na starosti ochranu spotřebitele a sankce na finančním trhu. Jaký je váš největší úspěch v této oblasti?
Za prvé jsem ráda, že se ochranu spotřebitele podařilo nastavit tak, jak nyní funguje. V bankovní radě jsme byli téměř zajedno, že nemá smysl pouze chránit spotřebitele shora, ometat mu nástrahy na trhu z cesty. Je potřeba lidi upozorňovat na to, aby případným problémům nešli příliš snadno vstříc. Takže z tohoto projektu jsem měla velikou radost. A moje současná aktivita (kandidatura do Evropského parlamentu – pozn. red.) je logickým pokračováním. Je to prakticky osvětová akce "Co všechno jste chtěli vědět o Evropské unii a báli jste se zeptat."
Kdy jste začala řešit, co po ČNB?
Já jsem po pravdě nic neřešila. Vždy když si něco naplánuji, tak to dopadne úplně jinak. Měla jsem trochu načrtnutý plán, chtěla jsem dopsat habilitační práci, přeložit několik statí, možná i knihu z angličtiny. Prostě to byl můj plán asi na pět měsíců dopředu. Pak mě oslovila ODS a dopadlo to úplně jinak.
kandidátka ODS pro volby do EP