Novinky Mediální výstupy

Odhlédnu-li od velice překvapivé rychlosti, s jakou byl „euroval“ v opakovaném hlasování nakonec potvrzen a od fatálních důsledků, které mělo spojení důvěry s tímto hlasováním pro vládu premiérky Radičové, musím jako právnička upozornit ještě na další vrstvy tohoto smutného příběhu. 

 

 

Předseda Evropské komise José Barroso reagoval na první zprávy ze Slovenska velmi příkře. Zdůraznil, že není možné i nadále rozhodovat o těchto otázkách na úrovni EU jednomyslně, ale je nutné přejít k hlasování prostřednictvím kvalifikované většiny. To by ovšem znamenalo velice výrazný posun směrem k těsnější integraci. A také závažný průlom do dnešní koncepce Evropské unie. Potvrdil to i Německý spolkový ústavní soud, když judikoval, že hlasování o podobných záležitostech – jako bude v budoucnu například hlasování o stálém, nikoliv jen dočasném záchranném mechanismu - kvalifikovanou většinou by vytvořilo kvalitativně jiný útvar, než je současná Evropská unie. Takovému rozhodování by logicky musela předcházet změna německé (a zcela jistě nejen té) ústavy. A to je v současné situaci, a chce se mi dodat naštěstí, nereálné.

 

 

Ať už si o hospodářské výpomoci a tomto pojetí solidarity myslím cokoli, z právního hlediska mi vadí jedna podstatná věc. Dočasný fond ESFS, o němž nyní hlasovala slovenská vláda, má v blízké budoucnosti vystřídat nový evropský stabilizační mechanismus známý pod zkratkou ESM. Předpokladem jeho přijetí je změna článku čl. 136 Smlouvy o fungování Evropské unie, která již nyní leží i v českém parlamentu. Plánovaná změna je ale z mého pohledu v příkrém rozporu se stávajícími články 124 a 125 téže smlouvy. Tento rozpor přitom nelze překlenout ani pomocí interpretace. Podstatou článku 136 je totiž institucionalizovaná a systematická výpomoc některým členským státům, tedy jejich zvýhodněný přístup k finančním institucím. Přesně to je ovšem zakázáno článkem 124. Článek 125 pak stanoví, že ani EU ani členský stát neodpovídá za závazky, ani nepřebírá závazky jiného členského státu. Zavedení povinné platby členského státu do záchranného fondu však fakticky není ničím jiným. 

 

 

Diskutabilní je i dosavadní přístup Evropské centrální banky, která sama začala dělat první krůčky k dluhové unii. Ač teoreticky navýsost apolitická instituce, začala skupovat dluhopisy některých členských států. Jednalo se o bezprecedentní krok v rámci měnové unie, neboť touto aktivitou se ECB přiklonila k politickému rozhodování o měnových otázkách, což jí vůbec nepřísluší. Bez opory v legislativě se tím banka pustila na velmi tenký led.

 

V dnešní vyhrocené situaci v eurozóně však bohužel zcela chybí kultura věcné argumentace. Současná difamační kampaň ze strany některých proponentů eurovalu má naopak za následek, že každý, kdo si dovolí vyslovit pochybnosti či dokonce nesouhlas s eurovalem a navyšováním garancí, je označen za populistu, tmáře či nacionalistu. Rozhodování o diskutovaných záležitostech je ale stále rozhodováním jednomyslným. A demokratický proces by měl být respektován i těmi, kteří s jeho výsledky nesouhlasí. Opačný model mi připomíná doby předlistopadové.