Novinky Mediální výstupy

No, už se jako starosta menší středočeské obce těším, jestli třeba také budu muset centrálně nakupovat židle – kolik mě to bude stát času na vyplnění potřebných kolonek a jak dlouho bude trvat, než vybraný centrální dodavatel vyřídí všechny objednávky, které dostane před tou mojí. 

A jestli to celé nebude stát spíš těch šest než dva tisíce, protože se zmenší tlak na cenu – dodavatelů schopných dodat židle celému státu bude jistě méně než těch, kteří si troufnou obsloužit ministerstvo, neřku-li obec.

Při tomto žonglování s cenami ovšem nevíme nic o tom, o jaké židle v Babišově příkladu šlo, jestli třeba ty levnější nebudou kvůli svým parametrům a nižší kvalitě v konečném důsledku mnohem dražší! Máme-li dvě podobné židle za 2 a 6 tisíc, je opravdu výhodnější koupit tu levnější? Nebude mít za půl roku vyviklaná kolečka? Nebude za rok na odpis? Není pak lepší koupit tu dražší, která třeba vydrží pět let?

 

Je zřejmé, že rozhodování jen podle ceny při nákupu je nesmysl. Nikdo z nás se tak nerozhoduje ani doma, protože jsme každý dávno zjistili, že honba za nejnižšími cenami nemusí být ani správná ani hospodárná, že je potřeba hledat co nejvíce užitku za co nejlepší cenu (asi už pro to zlidovělo označení „poměr cena/výkon“) a brát v úvahu i provozní, nejen pořizovací náklady, ale také délku záruky a podobně. Tohle nepochybně vědí i v Agrofertu.

 

Chápu, že v reakci na všeobecné přesvědčení, že je celý stát prošpikován korupcí, schválí Sněmovna zákon, který se snaží zneužívání zakázek bránit. Že ale ten zákon musí být zároveň jednoduchý a nezatěžovat zbytečnou administrativou se jaksi zapomnělo. Zákon proti korupci bohužel dokonale porušuje základní poučku, že skutečně protikorupční zákony jsou jednoduché a byrokracii omezují. Vždycky jsem pobaveně poslouchal věty o tom, jak ten zákon ušetřil hned několik miliard. Omyl. Ve skutečnosti jen zabránil mnoha rozumným investicím. Místo, aby veřejné prostředky daly v těchto případech práci firmám a přinesly užitek lidem, zůstaly ležet ladem. Konečný efekt tohoto zákona tak může být s odstupem času dokonce negativní. Jen se to nesmí říkat. Ocitáme se totiž v období přímo vášnivého boje politiků s korupcí.

 

Vezměme takové stavebnictví. Majitelé dvou firem se mi přiznali, že jen na dvou stavbách v mé již zmíněné menší obci za poslední rok prodělali 2,5 miliónu korun. Jako starosta s malým rozpočtem bych mohl jásat, jak jsme krásně ušetřili. Nemám z toho ale ve skutečnosti žádnou radost. Mimořádně těžký byl totiž už samotný průběh stavby. Podseknutá cena v tendru vede firmy logicky k pokusům ušetřit na stavbě použitím jiného materiálu a kdovíkolika jinými způsoby. Stavební dozor nějaké procento případů zachytí, ale v mnoha jiných to projde, takže jsme opět u kvality, životnosti. A u dlouhodobých dopadů na celé odvětví.

 

Celý veřejný sektor jako by tiše předpokládal, že ho firmy budou donekonečna šetřit a nabízet mu dumpingové ceny. To je ale nesmysl. Je třeba jasně říci, že není nic nemravného na tom, když firma pracuje pro stát, kraj nebo obec a přináší jí to přiměřený zisk. Firmy totiž netvoří zisk proto, aby si majitel mohl koupit nové audi. Firmy tvoří zisk především pro to, aby mohly investovat do nových strojů a technologií, do lidí a jejich schopností. Co se stane, pokud jsou nuceny se trvale podbízet? Žádné investice tohoto typu se nekonají.

 

Neinvestují-li firmy do lidí, ti zkušení se zvednou a půjdou dál na západ. Nutně to vede k náboru pracovníků z východu, kteří se u nás budou učit. Když je ale málo peněz na zkušené řemeslníky a ještě méně na odborné vedení, neexistuje žádná naděje, že se na stavbách udrží fortel a bude se rozvíjet praktická znalost správných postupů. I zkušený zadavatel se tak bude proti své vůli i nadále ocitat v situaci, kdy mu na stavbě nezbývá než lomit rukama, co to ti zedníci zase vyvedli (často proto, že pořádně nerozuměli jazyku, kterým na ně promluvil stavbyvedoucí).

 

Zkrátka, místo toho, aby investované veřejné prostředky sloužily k budování kvalitního díla a také k rozvoji poctivého podnikání, propadají do kruhu špatných kompromisů a překotného boje o přežití stavebních firem. Přitom by právě z veřejných prostředků měla vznikat nejvzornější díla, jejichž výstavba by měla zakládat vzorové postupy.

 

Přetrvávající nepříznivá situace udělá nepochybně průklest mezi stavebními firmami. Bojím se ale, aby výsledkem nebylo jen omezení konkurence a následný přirozený růst cen. Stát by to tak mohlo přijít pěkně draho, protože když je něčeho málo (v tomto případě stavebních firem) cena logicky roste. Navíc není zaručeno, že padnou jen ti nepoctiví a nekvalitní. Výběrový klíč může být bohužel docela jiný.

 

Kudy vede cesta z tohoto zmatku? Potřebujeme lepší zákon o veřejných zakázkách. Ten současný byl mimořádně úspěšný zejména v tom, jak zatížit úřady další nesmyslnou administrativou, zkomplikovat život všem zadavatelům. Větší transparentnost ale stejně nezajistil, prostě se zase jednou stal zákon sám o sobě cílem, místo aby se na prvním místě hledělo na to, čemu má sloužit. Zákon o veřejných zakázkách tu není kvůli potírání korupce, ale kvůli výběru dodavatelů zboží a poskytovatelů služeb pro veřejné subjekty. Měl by státu zajistit optimální poměr cena/výkon. Proto se musí jeho současná podoba změnit.