Novinky Mediální výstupy

Ambice vybudovat společnou evropskou měnu a Evropskou federaci byly ve vzduchu již od podepsání Pařížské smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli v padesátých letech 20. Století. Ačkoliv v samotné smlouvě o společné měně či federaci nebyla nakonec žádná zmínka, diskuse o společném trhu i měně se vedly. Následné Římské smlouvy, na nichž bylo vystavěno Evropské hospodářské společenství, již otevřeně hovořily o jednotném vnitřním trhu a spolupráci v měnové oblasti.

Po neúspěšném Wernerově plánu vznikl v roce 1979 Evropský měnový systém spolu se zúčtovací měnovou jednotkou ECU. Jacques Delorse se pak v osmdesátých letech jako tehdy hlavní motor hlubší integrace zasadil o dokončení myšlenky jednotného vnitřního trhu. Maastrichtskou smlouvou byl posléze položen základ pro vznik společné evropské měny euro.

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell ve své teorii optimálních měnových oblastí, za níž vlastně cenu získal, určil základní kritéria pro funkční měnovou unii. Mezi ona kritéria se řadí například mobilita pracovních sil, mobilita kapitálu, pružné ceny a mzdy, sladěný hospodářský cyklus či podobná výše inflace. Člověk nemusí být erudovaný ekonom, aby vytušil, že potřebná kritéria k vytvoření optimální měnové oblasti se společnou měnou nemohla být v rámci eurozóny nikdy zcela dodržena. Stačí si jen vzpomenout na neustálou devalvaci italské liry nebo řecké drachmy, kterou jsme jako turisté v těchto jižanských státech mohli osobně zažívat. Samozřejmě o vysokém stupni mobility pracovních sil nemůže být také ani řeč, neboť je zatím jen například těžko představitelné, aby bylo běžnou praxí stěhování Portugalce do Rakouska coby flexibilní reakce vyvolané změnami na portugalském trhu práce. 

Od začátku fungování eura (1.1.1999) tak bylo zřejmé, že eurozóna odporuje elementárním ekonomickým předpokladům optimální měnové unie. Tedy takové měnové oblasti, která by byla schopná jako celek čelit případným negativním externím šokům či krizím. To se ukázalo v plné nahotě hned při první takové zkoušce, kdy v důsledku euroatlantické hospodářské recese vzniklé finanční krizí v USA začalo být silné euro katalyzátorem řeckého bankrotu nebo španělských problémů v bankovním sektoru. Jižnímu křídlu eurozóny by v takové situaci samozřejmě pomohla pro ně historicky tak typická devalvace měny znamenající okamžité zvýšení konkurenceschopnosti jejich ekonomik.

Z hlediska těchto států však bohužel není devalvace eura na pořadu dne, jelikož devalvaci neumožní tvrdé jádro eurozóny. Německo se navíc po historických zkušenostech s hyperinflací z období Výmarské republiky bojí jakýchkoli proinflačních kroků jako čert kříže, tudíž využije své významné politické lobby k udržení silné, stabilní společné měny. Což je postoj, který rozhodně nemůžeme Německu vyčítat, protože nejen vzhledem k výkonu jejich ekonomiky je tento postoj z ekonomického hlediska naprosto racionální. Eurozóna tak vznikla s předem známými vrozenými vadami, které vyplují na povrch při každé krizi. Je jen otázkou času, kdy hospodářské diskrepance mezi ekonomikami eurozóny způsobí další ekonomické potíže jejím členům. Co bude v takových případech následovat, je předvídatelné, budou to další záchranné akce, balíčky, deštníky, mechanismy, fondy, eurobondy atp. stojící evropské daňové poplatníky další miliardy euro (pokud další záchranu budou ekonomicky a politicky nejsilnější aktéři schopní či ochotní vůbec realizovat).

Ani žádný supranacionální politický entuziasmus tudíž evidentně nemůže ignorovat racionální ekonomické zákonitosti, neb náklady za takovou politickou aroganci jsou značné. Kromě ekonomických nákladů však přinese příští podobná krize eurozóny snad ještě horší náklady v podobě prohloubení nedůvěry občanů členských států v euro i celý evropský projekt. A jelikož extremistické a populistické hlasy jsou v Evropě čím dál více slyšet, není vyloučeno, že se v budoucnu dočkáme národních referend o vystoupení toho kterého členského státu z EU. Ostatně, britští konzervativci o takovém referendu již dnes bohužel zcela vážně uvažují.

Abychom zabránili případné řetězové reakci odchodů členů z EU a možné destrukci již vybudovaného, je nutné šlápnout na brzdu utopistickým snahám iracionálně utužovat integraci za každou cenu. Přijít o dlouho budovaný vnitřní trh otevřených hranic s volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu by bylo pro občany členských států stejně jako pro firmy velkou ztrátou a krokem zpět. Společný trh bez hranic, ideálně s minimem byrokratické regulace, je již ověřeným nástrojem k vyšší prosperitě jednotlivců i celku. A ekonomická prosperita je zase účinným štítem demokracie proti nežádoucím uchvatitelům moci, revolucím a totalitním režimům.

Přesto může být vybudovaný systém vnitřního trhu – skutečný úspěch dosavadní evropské
 integrace – v budoucnu ohrožen naprosto nešťastným, nekritickým, integraci prohlubujícím politickým tlakem euroutopistů. Záměrně se vyhýbám podle mne nesprávně užívanému termínu „eurooptimisté“, protože zaslepená (euro)iracionalita nemá s optimismem nic společného.

Závěrečné resumé zní:

• pracujme na udržení a zdokonalení funkčního vnitřního trhu,
• zbavme zátěže eura slabé, zranitelné členy eurozóny a tu prozatím dále nerozšiřujme,
• zastavme prohlubující se federalistické tendence a tím přestaňme nahrávat populistům lacině pošlapávajícím složitě budovaný koncept vnitřního trhu a EU, což si společné úsilí a ochranu nás všech zaslouží, neboť z takovéto podoby integrace můžeme profitovat všichni. 

Ing. Jan Zedník

předseda místního sdružení
člen oblastní rady