Včera zveřejněné výsledky výzkumu CVVM, podle něhož 71 procent lidí v této zemi touží po tom, aby stát lidem garantoval práci, je pro člověka vyznávajícího svobodu velkým zklamáním. Nic na tom nemění ani skutečnost, že výzkumníci zřejmě dali účastníkům na výběr paletu levicových a pravicových hodnot, aby se k nim přihlásili.
Pak samozřejmě může vyjít, že většinu z toho lidé chtějí – například co nejvíce svobody i státem ovlivňovanou ekonomiku, co nejméně daní i co nejvíce státních výdajů, co nejmenší dluhy i plně hrazené zdravotnictví, neomezování soukromého vlastnictví i garanci práce pro všechny, motivaci pro ty výkonné i stejné platy pro všechny… Takový výsledek pak má podobný význam, jako vědět, že většina lidí má ráda fernet i mléko, bůček i pstruha, knedlíky i vařenou brokolici. Cokoli z toho si mohou kdykoli dát, naštěstí ale vědí, že sníst všechno dohromady není možné. Podobně je to i s těmi politickými hodnotami – zavést všechny na jednou dost dobře není možné.
Ono je těžké chtít po lidech samostatnost, když je stát provází od narození až do smrti. Sice si můžou vybrat, do jaké školy chodí, ale chodit musí. Každý musí mít občanku od státu a nahlásit mu, že se stěhuje. Totéž s řidičským průkazem, přihlašováním aut a nemovitostí. I živnostenský list jako podmínka podnikání je od státu. Zákony určuje stát. Zdravotnictví se platí z povinného zdravotního pojištění, důchod člověk dostává jen od státu. Tak to je k myšlence, že by se stát měl postarat i o práci, velmi blízko. A právě proto považuji za nutné se proti tomu vyslovit. Jasně říci, že do takové míry bychom na stát spoléhat neměli. Stát nemá být berlička i chůva, které nás provázejí celým životem.
Práce je přece nejhmatatelnějším projevem naší životní aktivity, doslova základní substancí svobody, podobně jako třeba právo kdykoli vyslovit svůj názor či překročit hranice země. Případnou státní garanci práce pro všechny, kteří chtějí pracovat, tak cítím jako dramatický útok na svobodný prostor. Jakmile by se totiž schválil takový zákon, začalo by se najednou regulovat nezadatelné právo každého člověka na rozhodnutí, co chce v životě dělat. A regulace znamená vždy omezení svobody. Nemluvím přitom o tom, jak by stát zjišťoval a měřil, zda ten dotyčný pracovat opravdu chce, nebo to jen říká. Kdy se už na něj vztahuje právo na práci a kdy už ne? A nabízí se další otázka, co by pak bylo s těmi, kteří pracovat otevřeně nechtějí? Z nich budou kriminalizovaní asociálové? To je milimetr od totalitních časů.
Domyšleno do důsledků, práce pro všechny znamená, že soukromým podnikům bude stát nařizovat, kolik mají přijmout lidí, zřejmě těm ziskovým víc, aby to utáhly, což by bylo krásné socializování soukromých zisků. Nakonec by to ale všechny podniky zahubilo, pokud by jim současně stát nezajistil dostatek zakázek – třeba cestou pětiletých plánů. To by ovšem znamenalo, že by stát musel také nařídit občanům, kolik čeho si mají kupovat. Poslal by hodně lidí do Škodovky, tak by si všichni museli kupovat auta. To si ještě lze hypoteticky představit, jakkoli zrůdná to je představa, ale zároveň by musel nařídit firmám v zahraničí, aby zvýšily dovoz z Česka, což už si nelze ani představovat. Dostali by lidé práci ve svém oboru, nebo by se řízeně rekvalifikovali na obor, který je potřeba? A jak by stát určil, kde je to potřeba?
Odpovědí na tyto otázky by nakonec nutně bylo zakládání státních firem, znárodňování těch soukromých a umělé vytváření dostatku pracovních míst v nich. Znamenalo by to rezignaci na kvalitu práce i motivaci ke špičkovému výkonu. Právo na práci by se změnilo v právo na zaměstnání. To je přece naprostý nesmysl a cesta zpět.
Za totality stát nejen garantoval, ale dokonce vyžadoval plnou zaměstnanost. Výsledky byly prokazatelně špatné. Průmysl ani služby nedokázaly konkurovat vyspělému světu a posledních 24 let to doháníme.
Garantovat práci všem opravdu není možné. Má smysl vytvářet lepší podmínky pro podnikatele, aby mohli snáze zaměstnávat lidi. Má smysl budovat pružnější pracovní trh. Má smysl zlepšovat podmínky pro zaměstnávání lidí ve všech státních firmách. Cestou ale určitě není umělá zaměstnanost, ale naopak dobrá organizace, motivační prostředí a rozlišování kvality výkonu.
Děsím se toho, že se ve společnosti ještě více rozšíří představa, že má být povinností státu zajišťovat práci. To je opravdu něco naprosto jiného než volební právo či základní vzdělání. Prosím, rozum a historickou paměť do hrsti.
