Novinky Mediální výstupy

 

 

 

Babiš byl mnoholetým agentem Státní bezpečnosti. Jeho svazek byl ale skartován (což mimochodem svědčí o tom, že byl až do poslední chvíle aktivním tajným spolupracovníkem, neboť právě „živé“ svazky se ničily jako první, ostatní už StB uklidit nestihla), proto Andrej Babiš této kapitoly svého života nebojí a se slovenským Ústavem paměti národa se dokonce rozhodl soudit o své dobré jméno. Mohl se očistit ještě před volbami, ale o svém vítězství na poslední chvíli zapochyboval a raději rozdával koblihy v pražském metru, než aby odjel k soudu na Slovensko. Proč asi? Podle všeho dostal signál, že se v ostatních svazcích přece jen něco průkazného našlo.

 

Po dvaceti letech se možná mnohým jeví směšné zabývat se otázkou, jak se kdo choval za normalizace, zda byl členem Komunistické strany nebo spolupracoval se Státní bezpečností. Ale z druhé strany: co jiného než chování v mezní situaci o nás a našem charakteru svědčí více a lépe? Vlastizrádná kolaborace se zločineckou organizací, plnící vůli okupantů, nepochybně vypovídá o ochotě člověka zaprodat svoji duši ďáblu za materiální výhody, o jeho schopnosti vnitřně si obhájit jakoukoliv levotu, pokud mu přinese osobní výhody. A to pro vrcholného politika, jako představitele mocenské elity, jistě není dobré vysvědčení. Proto jsme již začátkem devadesátých let přijali lustrační zákon.

 

A Babišova sebereflexe? U bolševiků byl, protože mu to poradila maminka, spolupráci se Státní bezpečností tvrdošíjně popírá.

 

 

Většina Babišova veřejně známého podnikání se neodehrává na volném trhu ve férovém konkurenčním prostředí. Naopak jeho doménou je trh regulovaný a státem dotovaný. Jako ryba ve vodě se cítí tam, kde je možno přisávat se na státní dotace, zdroje, kde mu k zisku majetků pomáhá leštění klik a kamarádíčkování se s politiky. Je přímo prototypem těch podnikatelů, kteří jsou dnes podle představ široké veřejnosti zodpovědni za všechny nešvary v naší zemi: kmotrů, šíbrů žijících v polosvětě mezi politikou a byznysem, lidí, kteří si umějí vydělávat zejména z peněz daňových poplatníků.

 

Obecně nemám nic proti tomu, že si někdo vydělává na státních dotacích: to je problém státu, pokud takové dotace poskytuje (a je to chyba nás – politiků). Ale dojímá mě krátkozrakost a neuvěřitelně naivní představy těch spoluobčanů, kteří unisono opakují, že nebude krást jako ostatní politici, protože je miliardář. Možná nepotřebuje cinknout tu či onu zakázku. Ale jakékoliv zvýšení dotací v zemědělství nebo v některých segmentech obnovitelných zdrojů mu přináší ne milióny, ale minimálně desítky či stovky milionů zisku. A proč by si jako budoucí vrcholný politik vypouštěl vlastní rybník?

 

 

 

Stát nikdy nemůže fungovat jako firma, protože jeho úkoly jsou jiné. Z hlediska Babišovy podnikatelské praxe to má navíc jeden pikantní háček. Podle mých informací neumí s žádnými firmami normálně spolupracovat a vždy jen směřuje k jejich pohlcení. Znám mnohé, kteří se dnes už bojí o tom mluvit. Ale je zřejmým faktem, že řadu těch, kterým „pomohl“, posléze levně koupil. Chceme toto riskovat i s Českou republikou?

 

Babiš nastupuje do voleb nikoli v čele strany, ale hnutí. Strany již jen svou demokratickou strukturou, členskou základnou, svou minulostí a touhou po budoucnosti garantují jistou pevnost názorů a konzistentnost postojů. Narychlo a shora vytvořená hnutí negarantují vůbec nic. Jak jsme viděli po minulých volbách, Věci veřejné mohly měnit názor každý den, protože se nikomu nemusely zodpovídat. Velké strany mají s každým kompromisem či ústupkem koaličním partnerům problémy, protože ho obtížně obhajují před svou členskou základnou. Hnutí mohou měnit názor podle toho, jak se jejich lídr vyspí. A rána mohou být smutnější než večer.