ČR je stát, který se nebojí říct nahlas svůj názor
„Patříme mezi státy, které se nebojí říct nahlas svůj názor a to mnoha zemím chybí a mnohdy i vadí,“ řekl v rozhovoru pro EurActiv místopředseda Evropského parlamentu a český europoslanec (ECR) Oldřich Vlasák. S redakcí si kromě postavení Česka v EU povídal především o problematice evropských fondů a víceletém finančním rámci 2014-2020.
Výbor Evropského parlamentu pro regionální rozvoj (REGI), kde působíte jako koordinátor Evropských konzervativců a reformistů, schválil ještě před letními prázdninami několik důležitých zpráv ke kohezní politice po roce 2014. Jak probíhala jednání Evropského parlamentu s ostatními institucemi?
Než odpovím na vaši otázku, chtěl bych zdůraznit jedno. Vzhledem k tomu, že se v našem výboru sešli velmi zkušení lidé, kteří vědí, že ve většině případů dochází v projednávání důležitých návrhů ke skluzům, tak jsme pozici k návrhu Evropské komise i postoji Rady předjednali dopředu. Vyhradili jsme si také dostatek času pro jednání v rámci vlastních trialogů, kde o výsledné podobě legislativy vyjednáváme s ostatními evropskými institucemi. Komise, ani Rada, resp. tehdejší kyperské předsednictví, ale nebyly na takové tempo jednání připraveny, takže k výraznějšímu pokroku došlo až za irského předsednictví v první polovině letošního roku. Ambicí bylo, abychom jednání uzavřeli do konce tohoto předsednictví, což se zhruba z devadesáti procent podařilo.
Samotná jednání byla poměrně věcná, na celé řadě technických otázek jsme se dohodli velmi rychle, zásadní střety nastaly u politických otázek, jako např. jaký podíl evropských fondů má v budoucnu jít do měkkých projektů (výše Evropského sociálního fondu) nebo kolik prostředků má být odloženo do výkonnostní rezervy.
V jaké fázi se tedy jednání nachází nyní?
Vše se doposud odvíjelo od dohody, resp. nedohody mezi Parlamentem a Radou nad budoucím evropským rozpočtem, jehož jsou evropské fondy významnou součástí. Státy se totiž postavily proti výši rozpočtu, kterou předložila Komise. Rada tak její návrh seškrtala, což by se logicky dotklo také evropských fondů. Naopak Parlament měl ambice mít rozpočet co nejvyšší. Poté, co se podařilo nalézt kompromis nad víceletým finančním rámcem EU, hledáme finální kompromis nad prováděcími pravidly. Ohrožen je plán hlasovat o víceletém finančním rámci a sektorové legislativě během druhého říjnového pléna ve Štrasburku, protože stále nemáme dohodu o makroekonomických kondicionalitách.
Evropský parlament dlouhodobě prosazoval, aby byl rozpočet pro období 2014-2020 vyšší…
Myslím si, že Parlament postupně dospěl k názoru, že nemá smysl věci dále blokovat. Finanční krize a problémy s ní spojené totiž ukazují, že čistí plátci nejsou ochotni přispívat do rozpočtu větší částkou, protože řeší vlastní problémy a soustředí se na svůj hospodářský růst. Dohoda lídrů z konce června letošního roku ale nakonec jasně ukázala, že vůle dohodnout se je vyšší, než ochota riskovat rozpočtové provizorium.
Na summitu Evropské rady, který probíhal letos v únoru, si Česká republika pro příští programové období 2014+ vyjednala národní alokaci ve výši 20 miliard eur (EurActiv 8.2.2013). Premiér Nečas a jeho vyjednavačský tým to prezentoval jako úspěch, zatímco kritici zdůrazňovali, že ve srovnání se současným obdobím se jedná o pokles. Jak to hodnotíte Vy?
Mám na to jednoduchou odpověď. Pokud je rozpočtový balík menší, tak musí být alokace také nižší. Zároveň si musíme uvědomit, že Česká republika je členem EU již nějakou dobu, po kterou evropské peníze čerpá. S tím byla spojena celá řada domácích úkolů, které se nám podařilo splnit. Hospodářský vývoj v jednotlivých regionech se tak dostal na vyšší úroveň, a to se musí v alokaci odrazit. Mimochodem, kdyby nepřišla finanční krize, která rozvoj v regionech zbrzdila, tak v případě Česka by se hned několik regionů dostalo přes hranici 75 % průměru evropského HDP. Za takové situace bychom čerpali ještě méně.
V neposlední řadě pak došlo také k tomu, že EU přijala za své členy státy, které jsou na tom z hospodářského hlediska hůře než Česká republika. Mezi nejméně rozvinuté oblasti Unie patří regiony v Rumunsku a Bulharsku – dosahují přibližně 28 % průměru HDP EU. Kohezní politika přitom vždycky fungovala tak, že peníze směřovaly do chudších regionů, s čímž se musíme jednoduše smířit.
Chci tím tedy říct, že dohodnutou výši alokace pro Českou republiku nehodnotím negativně, ten výsledek není vůbec špatný. Ke konci vyjednávání se nám ji dokonce podařilo ještě navýšit, což je úspěch. Na příjmy z unijního rozpočtu se musíme podívat také v kontextu výdajů. Náš příspěvek do rozpočtu EU se snížil, a tím ušetříme další miliardu. Jednání minulé vlády bylo tedy tehdy rozhodně úspěšné.
Před malou chvílí jsme hovořili o tom, že meziinstitucionální dohoda o víceletém finančním rámci EU ještě nebyla stvrzena. Nad alokacemi pro jednotlivé členské země tak pořád visí otazník…
Ano, to je pravda. Na druhou stranu, pokud se nezvýší objem celého rozpočtu, tak ke změně alokací již nedojde. Nikdo nemá zájem tuto otázku znovu otvírat, když dohoda leží na stole. Z tohoto důvodu se dá počítat zhruba s tím objemem peněz, který se tehdy pro Česko dojednal.
Česká republika je někdy v EU označována za „potížistu“. Myslíte si, že i tohle se mohlo do výše alokace promítnout?
Na tuto otázku je velmi složité odpovědět. Myslím, že tu především sehrálo roli to, že jsme stát, který neplatí eurem. To je totiž podle mého názoru ta hlavní dělící linie. Někdy mám totiž pocit, že státům s eurem se snáze něco odpustí, s něčím pomůže, než státům bez něj.
Co se týče potížisty: ano, jsme sice stát, který veškeré nedostatky dohod v minulosti suverénně komentoval, na stranu druhou, během našeho předsednictví a i po něm, se naopak velmi cenilo, že jsme byli jednou z mála zemí, která se odvážně pouštěla do témat, jež žádné starší členské země nechtěly otevírat. Mám tím na mysli především energetickou politiku, což je opravdu tvrdý oříšek. Formuloval bych to proto takto: patříme mezi státy, které se nebojí říct nahlas svůj názor, a to mnoha zemím chybí a mnohdy i vadí.
Česká republika nepatří ke státům, kterým by se v čerpání evropských dotací v současném programovém období dařilo na jedničku s hvězdičkou. Myslíte si, že i tohle může v jednání o rozpočtu EU sehrávat určitou roli?
Určitě může. Je velká škoda, že doplácíme na chyby, které jsme udělali v minulosti, tedy na přijetí komplikovaného implementačního systému. Bohužel už dlouho víme, že zřizovat 26 operačních programů byl tehdy nesmysl. Navíc se nezvládla metodika, personální politika, neexistoval tu jednotný informační systém a takhle bych mohl pokračovat. Situaci navíc v současnosti neulehčují ani správní soudní úřady, které vedou velké množství sporů, například v oblasti majetkových práv či kvůli nesouhlasu ekologů v oblasti životního prostředí. Procesy se neuvěřitelně táhnou a to se samozřejmě do čerpání promítá.
Na druhou stranu je potřeba říct, že jsme v poslední době ušli velký kus cesty a trochu to srovnali. Bohužel ale i přesto stále patříme mezi šest nejhůře čerpajících států. Úplně nejhorší je stále Rumunsko.
Současné období končí již tento rok a jak již bylo zmíněno, Česká republika zcela určitě nestihne vyčerpat celou svou alokaci. Máte informace o tom, jak velký objem prostředků je v případě České republiky ohrožen?
České republice hrozí letos ztráta ve výši až zhruba 20 miliard korun. Pro srovnání, u suverénně nejhoršího státu, kterým je zmiňované Rumunsko, se jedná o šestkrát více.
Bývalá Nečasova a i současná Rusnokova vláda si problémy s čerpáním očividně uvědomují. Ministerstvo pro místní rozvoj, do jehož gesce evropské fondy spadají, proto nedávno informovalo veřejnost i o připravovaných krocích, které by měly výslednou ztrátu co nejvíce minimalizovat. Mezi ně patřila i Vaše iniciativa, kterou ale nedávno zamítl Výbor Evropského parlamentu pro regionální rozvoj (REGI), jehož jste členem. Jednalo se o návrh na prodloužení doby čerpání v současném programovém období o jeden rok. Můžete čtenářům přiblížit, o co šlo?
Jednalo se o změnu nařízení č. 1083 z roku 2006, které se týká finančního managementu a tzv. pravidla n+2/n+3. Původní zpráva Komise, které jsem v REGI dělal zpravodaje, hovořila o tom, že toto pravidlo lze v období 2011-2012 prodloužit pro Rumunsko a Slovensko. Na tom se totiž dohodly členské státy při vyjednávání o víceletém finančním rámci. Usiloval jsem o to, aby se výjimka stala pravidlem, tedy se prodloužení doby čerpání rozšířilo i na všechny ostatní země, případně jen na kohezní státy, či jen na ty, které jsou v problémech. Abychom šli cestou systémového řešení. Pokud by se můj návrh přijal, České republice by to výrazně pomohlo. Bohužel se to ale nepovedlo.
Z jakého důvodu se návrh nepodařilo prosadit?
Zjednodušeně řečeno se poslanci přiklonili k dohodě členských států a nechtěli tuto dohodu zpochybnit. Převládl také národní zájem nad systémovým řešením. U poslanců z mého výboru to je svým způsobem paradox, protože neustále opakují, jak je třeba hledat systémová řešení, neustále mluví o solidaritě a potřebě evropského pohledu na regionální fondy. Když pak mají příležitost své proklamace doložit činy, stáhnou kalhoty daleko před brodem. Dvojnásobně paradoxní navíc je, že kolegové z rozpočtového výboru můj návrh podpořili. To však nakonec nestačilo.
Jaké argumenty jste při přesvědčování unijních institucí používal?
Snažil jsem se Komisi a Radu přesvědčit, že peníze v evropských fondech jsou přece určeny na splnění cílů strategie Evropa 2020, a proto je potřeba některým státům s jejich plněním pomoct. Má to ale samozřejmě více efektů – pokud se na dočerpání alokace získá více času, vyberou se kvalitnější projekty, protože se nebude pod tlakem vybírat něco, o co třeba až tolik nestojíme atd. Je tu i politické riziko. Pokud totiž budou státy před volbami do Evropského parlamentu muset miliardy vracet do Bruselu, podpoří se tím různé nacionalistické a euroskeptické skupiny.
Navíc tu nevznikal žádný nový nárok na rozpočet, nechtěli jsme od nikoho další peníze navíc. A to je také důvod, proč s mým návrhem měli problém zejména čistí plátci. Platí totiž, že pokud se některé peníze nepodaří vyčerpat, tak se vrátí do rozpočtu, a čistým plátcům se sníží příspěvek do evropského rozpočtu.
Jak jste tedy ve prospěch svého návrhu argumentoval před čistými plátci?
Za prvé jsem jim připomínal, že paralelně je na stole další změna nařízení, která má Francii, Itálii a Španělsku přidat peníze v rámci Evropského sociálního fondu na boj s nezaměstnaností mladých. A v tomto případě budeme muset všichni, včetně České republiky, přihodit do evropského rozpočtu další peníze. Chtěl jsem také, aby si kolegové uvědomili, že ve hře jsou i jejich firmy a že tím opatřením vlastně pomáháme i jejich růstu. Pokud se podíváte na to, jaké firmy se v České republice podílejí na evropských projektech, tak zjistíte, že to jsou z velké zčásti i zahraniční společnosti. Dalším mým argumentem pak bylo, že pravidlo n+3 se osvědčilo v praxi a navíc se s ním počítá i pro celé budoucí období 2014-2020. To přece o něčem svědčí.
Zprávě byla vystavena stopka od regionálního výboru. Znamená to, že je Váš návrh definitivně pohřben?
S trochou nadsázky bych řekl, že u pacienta lékař ještě nekonstatoval smrt, jsme však v těžkém a hlubokém kómatu. Hlasování výboru může ještě zvrátit plénum Evropského parlamentu, ale není to příliš pravděpodobné. Navíc podle platných pravidel se ještě před vyjádřením pléna bude konat trialog a v zásadě tak bude vše již několikrát stvrzené.
Budete hledat jiné cesty, jak České republice pomoct s minimalizací ztrát kvůli pomalému čerpání?
Ano. Tím, že jsem byl zpravodajem u změny tohoto nařízení, měl jsem možnost jednat o tomto problému jak s komisařem, tak s příslušnými úředníky Komise, kteří o změnách v evropských fondech v České republice rozhodují. Vyšlapal jsem cestičku pro různé realokace, dohodl principiální podporu pro velké projekty, otevřel prostor pro odblokování zastavených programů. Všechny tyto kroky jsou v moci Rusnokovy vlády. Ta musí okamžitě začít vypisovat výzvy, začít realizovat rychlé projekty a přesouvat peníze do oblastí, kde se čerpat daří. Ohroženy totiž nejsou miliardy jenom v letošním roce, ale i v letech dalších. Je tak třeba okamžitě konat!
Hovořil jste o tom, že za jednu z hlavních příčin toho, proč se nám nedaří v současném období ideálně čerpat, je dopředu špatně nastavený implementační systém. Proč si myslíte, že byl nakonec přijat v této podobě?
Jsem přesvědčen o tom, že v době přípravy tohoto systému tu panoval silný rezortismus. Každý ministr chtěl mít přístup k „vlastním“ evropským penězům, přitom se ve srovnání s národním rozpočtem jedná o relativně menší množství peněz, kolem kterých je ale zbytečně velký rozruch. Svůj podíl na nastaveném systému mají i kraje, které se nechtěly spokojit se SROP, ale chtěly mít vlastní ohraničené peníze. Kdyby byl systém od začátku jednodušší, přehlednější, tak by v něm působilo méně lidí a dalo by se s ním lépe pracovat.
Jedna věc je nastavení systému, druhá pak lidský faktor…
Z manažerského pohledu by se o tom mohla vést velká debata, ale co bych chtěl spíše podtrhnout, je samotné vyjednávání podmínek s unijními institucemi. Několika jednání jsem se také osobně účastnil a byl jsem svědkem toho, že z České republiky přijelo třeba 12 lidí a polovina z nich na jednáních nic neřekla. Navíc na další jednání pak přijeli jiní lidé. Vyjednávací pozice byla v tu ránu výrazně slabší.
Myslíte si, že jsme se v tomto ohledu poučili?
Ano, myslím, že určitě. Nyní máme skupinu zkušených vyjednavačů, kteří jsou již v proceduře sběhlí. Byla by škoda, kdyby je nyní někdo vyměnil.
Jak hodnotíte strategii České republiky v oblasti evropských fondů pro příští období, tedy po roce 2014?
Velmi pozitivně. Kladně hodnotím především to, že došlo ke snížení počtu operačních programů a bude tu fungovat jeden integrovaný regionální operační program. Chtěl bych ale zdůraznit jedno, podmínkou je, že se to musí udržet. Stále totiž ještě není vyhráno.
Myslíte si, že v souvislosti s nyní přechodnou vládou a pak novou vládou může dojít ke změnám v implementační struktuře pro období 2014+?
Toho bych se až tolik nebál. Koneckonců i kraje po počátečním nesouhlasu uznaly, že integrovaný regionální operační program je spíše výhodou. V konečném důsledku totiž umožní to, že by v dílčích projektech mohla rozhodovat krajská zastupitelstva a nikoliv uměle vytvořené rady soudržnosti, jako je tomu dnes. Proti výrazným změnám hovoří i existence základních dokumentů, například Strategie konkurenceschopnosti ČR či Národního programu reforem, které již byly schváleny a o které se fondy budou opírat. Nedávno byla také představena Dohoda o partnerství mezi Českou republikou a Evropskou komisí, který je výsledkem kompromisu všech dotčených partnerů na národní úrovni včetně krajů ovládaných sociální demokracií. Určité riziko mohou ale v tomto ohledu představovat personální změny na úrovni náměstků, ředitelů odborů apod. S těmi by určité změny přijít mohly.
(Autor: Lucie Bednárová)
místopředseda EP
zastupitel statutárního města