Úskalí minimální mzdy
Historicky první zasedání tripartity za účasti prezidenta Miloše Zemana podpořilo požadavek odborářů na zvýšení minimální mzdy z 8 000 na 8 500 korun. Takový návrh dlouhodobě překvapivě podporuje i „pravicová“ ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová z TOP 09.
Pokud totiž použijeme zdravý selský rozum, snadno objevíme, že minimální mzda je socialistickým nástrojem, který nejvíce poškozuje ty, kterým má pomáhat.
Minimální mzda je vládní administrativní nařízení, kterým vláda ukládá zaměstnavatelům nejnižší hranici mzdy, za kterou mohou zaměstnat pracovníka. Tento nápad pochází z konce 19. století, ale - na rozdíl třeba od sociálního pojištění - není v západním světě standardem. Například v EU má právně zakotvenou minimální mzdu 18 z 27 členských států (minimální mzda neexistuje například v socialisty tak oblíbené Skandinávii nebo v Itálii).
Výše minimální mzdy není konečná částka, kterou zaměstnavatel za zaměstnance platí. Připočítejme k tomu ještě zdravotní a sociální pojištění a zjistíme, že v současné době zaplatí zaměstnavatel za zaměstnance s minimální mzdou 10 720 korun a po zvýšení minimální mzdy dokonce 11 390 (čili o 670 korun více).
Nabízí se proto logická otázka, za kolik dnes zaměstnaných pracovníků s minimální mzdou budou zaměstnavatelé ochotni toto zvýšení zaplatit.
Ekonomická teorie, která je však podepřena velkým množstvím empirických dat a reálných příběhů z celého světa, nám dostatečně průkazně ukazuje, že zvyšování minimální mzdy vede ke zvyšování nezaměstnanosti a vytlačování těch nejzranitelnějších z trhu práce.
Lidé s minimálním vzděláním, mladí lidé a naopak lidé těsně před důchodem či hendikepovaní zaměstnanci často vykonávají práci, která má pro zaměstnavatele mnohdy nižší hodnotu, než je současná minimální mzda. Každé její zvýšení proto vyvíjí tlak na náklady zaměstnavatelů, kteří - konfrontováni s realitou konkurence - budou muset tyto ohrožené zaměstnance propouštět a například služby uklízeček nebo nekvalifikovaných dělníků poptávat dodavatelsky od jiných firem.
Taková úprava nákladů je ze strany zaměstnavatelů naprosto racionální a nemůžeme jim to mít nijak za zlé. Lidé, dnes pracující alespoň s minimální mzdou, se mohou zítra bez svého přičinění ocitnout na úřadu práce. A tam se jim bude nové zaměstnání shánět jen velmi obtížně.
Kdo tedy z této situace těží, když ne ti, kterých se zvýšení minimální mzdy existenčně dotýká? Jsou to lidé pobírající sociální dávky a překvapivě i odboráři!
Část sociálních dávek je odvozená jako koeficient minimální mzdy a toto propojení je očividné. Co už tolik očividné není, je vysvětlení postoje odborů, které v této situaci vystupují jako „bojovníci za práva těch nejhůře placených“.
Troufnu si tvrdit, že odborářů, kteří pobírají minimální mzdu, je zcela mizivé procento. Odborové svazy a firemní odbory si ale při kolektivním vyjednávání se zaměstnavateli (které mnohdy po změně minimální mzdy následuje i „mimo program“ v průběhu roku) často vymůžou navázání vlastních základních mezd jako násobek minimální mzdy.
Zvýšení minimální mzdy pro ně tedy může znamenat takové navýšení vlastních mezd a platů, které vyústí v tlak na náklady zaměstnavatelů. Ti si v důsledku nemohou například dovolit zaměstnat nekvalifikované nebo mladé pracovníky za minimální mzdu.
Je zřejmé, že odboráři své volání po zmírňování sociálních rozdílů a boj za práva těch nejzranitelnějších na trhu práce nemyslí úplně vážně. Pouze tím kamuflují své vlastní, ryze sobecké zájmy.
Vlastní samotnou existencí doplatí na zvýšení minimální mzdy jen ti, kteří za ni pracují.
poslanec EP