Novinky Mediální výstupy

 

Vážené dámy, vážení pánové,

 

česko-běloruské vztahy sahají svými kořeny hluboko do minulosti našich národů. Podle některých historiků se dají sledovat již od druhé poloviny 13. století. Ať se již státní útvary, jejichž součástí nynější Česká a Běloruská republiky byly, jmenovaly jakkoli – Rakousko-Uhersko nebo Velkoknížectví litevské, Československo nebo Sovětský svaz – oba národy vždy pojily nejen jazyková příbuznost, ale také solidární a přátelské vztahy. 

 

Nepokládám za náhodu, že právě do našeho hlavního města Prahy se již začátkem 16. století uchýlil, zde tvořil a zemřel největší běloruský vzdělanec, rodák z Polocka František Skaryna. Zde v tiskárně na Starém Městě pražském vytiskl 23 knih Starého zákona v překladu do dobové běloruštiny, v němž lingvisté spatřují také značný vliv tehdejší češtiny. Tím se běloruština zařadila mezi nejstarší jazyky ve východoevropském prostoru, do nichž byla Bible přeložena. Možná také proto byla v 16. století oficiálním jazykem Litevského velkoknížectví.

 

Vršit příklady rozmanitých česko-běloruských styků by bylo možné donekonečna, ale to není účelem tohoto projevu. Zdůrazním proto jen jeden jejich aspekt, a to pochopení Čechů pro běloruskou politickou emigraci.

 

Je o to hlubší, že náš národ se sám mnohokrát v minulosti stával terčem politického útlaku, a proto sám potřeboval projevy mezinárodní solidarity pro své politické utečence. 

 

Vlna za vlnou, odcházeli Češi z vlasti do ciziny, aby se vyhnuli pronásledování z náboženských nebo národnostních důvodů. Veliký reformátor evropského školství, „otec národů“ Jan Ámos Komenský, který mimochodem byl pozván knížetem Radzwillem do Litvy, aby pomohl reformovat místní školství, nakonec skončil jako exulant v holandském Naardenu.

 

Ve 20. století stovky tisíc Čechů z politických důvodů odcházeli do ciziny po nacistické okupaci, po komunistickém puči nebo po potlačení Pražského jara sovětskými vojsky.

 

Naprostá většina z nich nikdy neztratila zájem o dění ve vlasti, bojovala tak či onak proti cizí a domácí totalitě a po sametové revoluci se aktivně zapojila do budování demokratické společnosti. Tím je dána naše zvýšená vnímavost k osudům běloruské politické emigrace.

 

Záznamy o prvních běloruských politických uprchlících jsou z roku 1905, kdy jim azyl poskytlo ještě tehdejší Rakousko-Uhersko. Avšak první běloruská emigrantská organizace Tábor nevznikla nikde jinde než na území Čech. Po vzniku Československa v roce 1918, když se paralelně ustavila Běloruská lidová republika, domnívali se běloruští politici, že by se Československo mohlo stát zprostředkovatelem a ochráncem jejich zájmů. 

 

Svědčí o tom korespondence a osobní schůzka našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka a Antona Luckieviče, iniciátora vyhlášení běloruské nezávislostí a ministra zahraničí exilové vlády, později popraveného sovětským režimem.

 

Mezi československou vládou a exilovou běloruskou vládou byla v roce 1921 uzavřena dohoda, díky níž byla běloruským studentům poskytnuta vysokoškolská stipendia. V září téhož roku se v Praze konal Všeběloruský sjezd, na němž jednoznačně zvítězila myšlenka běloruské samostatnosti. Z Prahy se až do počátku 2. světové války stalo celoevropské středisko běloruského demokratického exilu.

 

Až nacistická okupace a poválečná nadvláda Sovětského svazu ukončily v našem prostoru nejen projevy solidarity demokratů, ale i demokracii jako takovou.

 

Podpora demokracie a lidských práv ve světě je jedním z nejdůležitějších pilířů české zahraniční politiky. Patří k naprostým prioritám naší vlády, ale musím po pravdě konstatovat, že obdobný postoj zaujímají všechny demokratické strany našeho politického spektra. V tomto ohledu se Česká republika chová jako odpovědný člen mezinárodního společenství – nejen proto, že ji k tomu zavazují mezinárodní úmluvy, ale především proto, že úctu a respekt k lidským právům a občanským svobodám pociťujeme jako součást naší národní tradice.

 

První československý a první český prezident po sametové revoluci Václav Havel se často zamýšlel nad tím, jaký může být náš přínos k západní politické kultuře a sociální praxi. 

 

Rád opakoval, že naší komparativní výhodou oproti západním společnostem je právě vlastní více než čtyřicetiletá zkušenost života v komunistické totalitě. Zajišťuje nám značnou imunitu proti rozlišným bludům sociálního inženýrství a zbavuje nás zbytečných iluzí ohledně možností převýchovy člověka za účelem zbavení ho typických lidských slabostí. 

 

Naše ojedinělá zkušenost nastavuje lidem Západu jakési nepokřivené zrcadlo nabádající ke střízlivému sebeodhadu. Je to také jeden z důvodů, proč se Česká republika věnuje podpoře občanské společnosti v zemích, které jsou stále nedemokratické, a jejichž vlády soustavně porušují práva svých občanů. 

 

Paradoxně také lid Běloruska může udělit vlastní přínosnou lekci všem, kdo umí ocenit cizí zkušenost a vyvodit z ní závěry pro vlastní život – je to specifická zkušenost života v autoritářském režimu osobní moci, který již není založen na totalitní komunistické ideologii, a přesto se chová jako poslední diktatura Evropy. Je to silný vzkaz všem těm na Západě, kdo rozehrávají strunu populismu a sní o vládě silné ruky.

 

Pro běloruské demokraty je zcela nezanedbatelná také více než dvacetiletá zkušenost České republiky s transformací z totalitního státu v demokracii. Přes veškeré potíže a drobná zaváhání, ať již byla způsobena objektivními okolnostmi či subjektivními chybami, máme za to, že to byla cesta mimořádně úspěšná.

 

Český stát je dnes standardní demokratickou společností, řádně fungující a otevřenou všem vývojovým změnám. Jsme připraveni podělit se o nabyté zkušenosti s běloruským lidem a jsme si jisti, že i on je připraven je pozitivně vnímat.

 

Váš slavný krajan, znamenitý spisovatel Vasil Bykov, v rozhlasovém rozhovoru nahraném během jedné z jeho návštěv Prahy se vyjádřil takto: „Východisko z dnešní situace není příliš obtížné a nabízí se každému rozumnému člověku, aniž by musel být doktorem politologie. Jsme národem, který se opozdil za vývojem, a za určitých podmínek můžeme vytěžit ze svého zpoždění jistou výhodu – nemusíme ‚vynalézat kolo‘, máme možnost využít cizích výdobytků. Mnoho evropských národů má za sebou velmi podobný osud, a přesto ho dokázalo překonat.

 

Pochopit a využít jejich zkušenost není snadné, ale je to možné – vyžaduje to jen uvědomělou politickou vůli…“ Tolik Vasil Bykov.

 

Aby bylo jasno: podpora demokracie a lidských práv není nesena pouze idealismem či altruistickou potřebou „konání dobra“. Je to také strategický zájem České republiky. Je totiž nepochybně v českém zájmu, aby v našem okolí, případně i celosvětově, existovalo co nejvíce demokratických, odpovědných států respektujících své závazky vůči mezinárodnímu společenství, ale také vůči vlastním občanům, jednajících předvídatelně, řešících případné konflikty obvyklou mírovou cestou. Zemí, kde panuje transparentní ekonomické prostředí, kde vláda nevyhání své vlastní občany do exilu potlačováním jejich práv a kde lidé nemizí beze stopy, jako by to byl Bermudský trojúhelník.

 

S takovými zeměmi je možné efektivně spolupracovat na řešení globálních problémů a v takových zemích se mohou české podnikatelské subjekty ucházet o regulérní zakázky snáze nežli v uzavřených režimech, kde veškerá rozhodnutí podléhají souhlasu nejvyššího politického vedení. V autoritativních režimech je opozice a občanská společnost naším přirozeným partnerem a jejich podpora se nám může v dlouhodobém horizontu vyplatit více nežli přivírání očí nad diktátorskými praktikami kvůli vidině krátkodobých zisků. Jako projev důrazu, který Česká republika na podporu demokracie a lidských práv klade, vznikl v roce 2004 speciální finanční nástroj – Program transformační spolupráce.

 

Prostřednictvím tohoto programu bylo financováno již několik desítek projektů na podporu rozvoje občanské společnosti, aktivit nevládních organizací, rozvoje nezávislých médií a zlepšování přístupu občanů k objektivním informacím. Je jen logické, že jednou z deseti prioritních zemí tohoto programu je právě Bělorusko.

 

Tematickými prioritami tohoto programu pro Bělorusko jsou: občanská společnost, nezávislé sdělovací prostředky, mládežnické aktivity. Za devět let existence Programu z jeho prostředků byly podpořeny projekty již ve výši necelých 3 milionů euro při ročním rozpočtu zhruba 2 milionů euro.

 

Výběr priorit programu je vcelku logický a je podložen českou a světovou zkušeností. Existence nezávislých médií je neodmyslitelnou podmínkou pro rozvoj fungujícího demokratického zřízení. 

 

Snažíme se podporovat taková běloruská nezávislá média, která přispívají k rozrůznění běloruské mediální scény, a jež vedle státních sdělovacích prostředků představují alternativní zdroj objektivních informací o dění nejenom v Bělorusku, ale také v Evropské unii a jiných částech světa.

 

Z nevládních organizací se naší trvalé pozornosti a podpoře těší zejména takové, které se věnují obraně lidských práv. Víme dobře, že právě obhájci lidských práv a jejich rodiny jsou vystaveni systematickým příkořím a pronásledováním ze strany běloruských úřadů. Mladí lidé, jejich sdružení a spolky, stejně tak jako nevládní organizace jsou klíčovými aktéry demokratických změn ve společnosti. 

 

Z událostí posledních let víme dobře, že běloruská mládež a nevládní organizace sdílí proevropskou orientaci, jsou tudíž našimi nejpřirozenějšími partnery. Proto se zaměřujeme zejména na podporu alternativních forem vzdělávání vedoucích k aktivnímu občanství.

Z těchto důvodů velice oceňujeme připravenost Evropské humanitní univerzity (EHU) přijímat takové studenty, kterým je v Bělorusku znemožněno studovat. Domníváme se, že EHU má své nezastupitelné místo v rozvoji běloruské demokratické společnosti, spolu s dalšími exilovými projekty, jako je Eurorádio či Belsat. 

 

Byli bychom ovšem rádi, kdyby se tyto projekty nepodílely na odlivu mozků, na odlivu mladých, inteligentních a aktivních lidí.

 

Tito lidé jsou pro budoucnost Běloruska klíčoví. Jejich role je pro demokratickou změnu v zemi nezastupitelná. Je nám velice blízký racionální postoj již zmíněného spisovatele Vasila Bykova, který svou zemi až do smrti neopustil, měl však pro politickou emigraci velké pochopení: „Každý člověk by měl žít doma, pokud je to možné, pokud jeho schopnosti a talent jsou žádány. Ovšem vynucený odchod inteligence ze země nemůže být nahlížen jako zrada vlasti. Je to jen posun v zeměpise,“ říká Bykov.

 

Proto při volbě partnerů z řad politických emigrantů preferujeme především takové skupiny, které vědomě udržují pracovní vazby s reprezentanty demokratického hnutí ve své vlasti. Skvělý příklad takové spolupráce máte přímo zde ve Vilniusu – je to Dům lidských práv, jehož činnost je zacílena zejména na podporu lidsko-právních organizací v Bělorusku.

Snažíme se však aktivně přispívat i ke změnám uvnitř země. Česká republika se spolu s mezinárodním společenstvím zasazuje o propuštění a rehabilitaci všech politických vězňů, o poctivé vyšetření osudů všech zmizelých odpůrců režimu, větší svobodu médií a vzdělávání, zrušení problematických ustanovení trestního zákoníku, jako je např. článek 193.1, či v neposlední řadě o abolici trestu smrti.

 

Naší snahou je také plná spolupráce Běloruska s mezinárodními lidsko-právními mechanizmy a nikoli selektivní součinnost pouze v těch případech, kdy se to Bělorusku „hodí“.

Česká republika je nyní členem Rady pro lidská práva a i na její půdě patří k aktivním bojovníkům za svobodu, demokracii a lidská práva.

 

Na nadcházejícím zasedání Rady bychom uvítali přijetí substantivní rezoluce o lidsko-právní situaci v Bělorusku. Je politováníhodné, že běloruská vláda tvrdošíjně odmítá spolupracovat se zvláštním zpravodajem Rady pro lidská práva Mikloszem Harazstim.

 

Uznáváme, že ve vztazích mezi Evropskou unií a Běloruskem dodnes existuje řada nevyřešených problémů. Patří k nim otázka víz pro běloruské občany, kteří stále za schengenská víza platí dvakrát více než například jejich ukrajinští sousedé. Řešení vízové problematiky vidíme jako zásadní pro plný rozvoj mezilidských kontaktů v našem regionu. Česká republika se v rámci Evropské unie bude nadále snažit hledat vhodná východiska ze současné situace.

 

Ve druhé polovině letošního roku převezme Litevská republika předsednictví EU. Lze očekávat, že z rozvoje evropsko-běloruských vztahů, z vyřešení existujících problémů zapříčiněných hlavně určitým izolacionismem současné běloruské moci učiní Litva jednu z priorit svého předsednictví.

 

Za nás Čechy vás chci ujistit, že i v příštích letech budeme udržovat a posilovat demokratickou solidaritu, jejímž výmluvným symbolem je i skutečnost, že jako předseda české vlády mohu v hlavním městě Litevské republiky promluvit k vám, zástupcům demokratické studentské mládeže Běloruska.

 

Přeji vám hodně akademických úspěchů a vaší vlasti dobrou demokratickou budoucnost.

 

Děkuji za pozornost.