Novinky Mediální výstupy

Petici pro záchranu základních škol praktických podepsalo 76 000 lidí. Díky této petici se o problematice jednalo v senátu i ve sněmovně.

Jana Smetanová, ředitelka základní školy v pardubic­kých Polabinách, se ve škol­ství pohybuje už skoro třicet let. Za tu dobu se setkala se spoustou neúspěšných dětí, které prostě potřebují, aby se s nimi pracovalo trochu jinak než s ostatními, aby se na ně kladly přiměřené nároky. Pro­to se rozzlobila, když slyšela, že by se měly rušit základní školy praktické, že by se měly všechny jejich děti zařadit do hlavního vzdělávacího proudu.

Nezůstalo u rozčilení. Protestovala proti těmto snahám, spojila se s ředi­telem základní školy praktické v Brně Gordonem Breiem, jenž se neváhal postavit sčítání Romů ombudsmanem, které nepovažoval za správné. Spolu pak zformulovali petici, pod kterou se podepsalo přes 76 000 lidí. Byla projed­nána Senátem i sněmovnou a přispěla k tornu, že bylo vládní zmocněnkyni pro lidská práva Monice Šimůnkově ulože­no přepracovat školskou část Strategie boje proti sociálnímu vyloučení.

Snahy postupně potlačovat systém vzdělávání žáků s lehkou mentální re­tardaci podle speciálního vzdělávacího programu ve školách či třídách pro ně zřízených ale stále existují. „Hlavní pro­blém je v tom, že běžná základní škola není připravena na širokou inkluzi," říká J. Smetanová. Konečně, ze své pozice to vidí každý den. Upozorňuje, že sys­tém vzdělávání je postaven na výkonu - klade se důraz na testování a porov­návání, průběžně se ověřuje přidaná hodnota ve vzdělávání. „Je správné, že inspekce hlídá, jak a co žáky naučíme, ale snaha o inkluzi jde proti tomuto tren­du. Učitel ve třídě musí vždy reagovat na nejslabšího žáka - a pokud nasta­vuje nároky pro skupinu dětí s menší­mi kognitivními schopnostmi, jsou tím znevýhodňovány ostatní děti." Jistě, existuje skupinové vyučování, indivi­duální přístup, pomoc asistenta (nebo asistentů) pedagoga, speciální pomůc­ky, přizpůsobení velikosti kolektivu. To jsou právě většinou podmínky, které si školy za zvyšujících se nároků a nedo­statku finančních prostředků nemohou dovolit. Vize aktivistů a ministerských úředníků a některých politiků jsou ide­alistické, bohužel právě za limitovaných podmínek, které jsou školám vytvořeny, tyto nápady nefungují.

„Asistent pedagoga je nezbytný nejen k tomu, aby pomohl dětem se speciální­mi vzdělávacími potřebami, ale někdy je ve třídě proto, aby chránil ostatní před agresivitou a nezvladatelným chováním integrovaného dítěte, které by jinak ne­dovolil() ostatním jakékoliv vzdělávání," konstatuje J. Smetanová s tím, že je podstatné, aby děti nebyly frustrova­né, ačkoliv třeba nemají schopnosti na špičkové výsledky, aby pracovaly na hranici svých schopností, a přitom se netrápily, aby byly šťastné.

Hudební výchova ano, hokejbal ne

Polabinská škola se už dvacet šest let zaměřuje na hudební výchovu. Vybírá si s tímto záměrem i nadané děti a její sbory už objely kus světa, zazpívaly si s populárními zpěváky, ve vitríně na školní chodbě je spousta pohárů oce­ňujících jejich umístění v nejrůznějších pěveckých soutěžích. „Naše děti z hu­debních tříd nejen krásné zpívají, ale tím, že spolu sdílejí tuto zálibu a že spo­lu tráví hodně času, si vytvářejí mezi se­bou i lepší vztahy než v jiných třídách," hodnotí ředitelka.

Děti jsou do těchto tříd vybírány kvůli svému talentu. Proto třeba, když jeden romsky žák začal mít problémy se zvlá­dáním učební látky, škola nevyvinu­lo žádný tlak na to, aby áčkovou třídu opustil. Snažili se mu pomoci podobně jako ostatním v jiných třídách, zpíval dál. „A zpívá nádherně," usmívá se ředitelka.

škola zkoušela nabídnout i alterna­tivní - sportovní program. Hokejbal se ale moc neuchytil. „Od září hokejbal skutečně neotvíráme. Nabídneme nově dětem od první třídy angličtinu, o kterou je velký zájem, a získáme díky ní řadu dalších žáků," přiznává ředitelka i tuto logickou motivaci.

Hokejbal je napadlo nabídnout žákům proto, že škola s hokejbalovým klubem sousedí, hokejbalisté trénují na školním hřišti a blízkost umožnila i to, že děti na tréninky vodily družinářky, což znamenalo pomoc pro rodiče... „Na druhé straně, Pardubice jsou hokejové měs­to, je tu populární i fotbal, možná by se uchytil tenis, kdybychom pro něj měli podmínky," říká J. Smetanová. Musí se ale dívat i na zájem o nabídku, kte­rou škola vypisuje. Přece jen, na sídlišti jsou ještě dvě další základní školy, obě se snaží představit atraktivní program a přitáhnout zájem rodičů a dětí. Sídliš­tě samo už dávno není obydlené pouze mladými lidmi, je nutné být zajímavou školou i pro rodiny z širokého okolí. A to by tradiční hudební výchova a nově vý­běrové třídy s angličtinou mohly zajistit.

I mentálně postižení

Do základní školy Prodloužení v par­dubických Polabinách chodí necelých 600 žáků. Z toho 54 má diagnostikova­né specifické poruchy učení a sedm dětí je integrovaných. Jsou mezi nimi děti se zdravotním postižením i žáci s psychia­trickou diagnázou. Přestože ředitelka školy brojí proti zařazování žáků s LMP do běžných škol a prosazuje názor, že je těmto dětem obvykle lépe ve speciálním prostředí základních škol praktických, dvě ze sedmi zmíněných dětí mají právě lehkou mentální retardaci. žačku, hod­nou holčičku, se podařilo díky spolupráci S rodinou dovést do páté třídy. Dostává se ale na hranici svých možností, takže na druhý stupeň přestoupí do základní školy praktické, která jejím schopnostem svými nároky lépe vyhovuje.

Druhé dítě s diagnózou LMR je de­vítiletý romský chlapec, který by do základní školy praktické jednoznačně podle vyšetření i doporučení patřil. Ted' opakuje první třídu. Problém je, že jeho nejbližší rodina odjela do Anglie, dítě nechali prarodičům, kteří nebyli jeho zákonnými zástupci, k jeho zařazení tedy neměl kdo dát souhlas a chlapec zůstal ve zdejší škole. Kromě chlapco­vých schopností, které učitelé dokážou respektovat, je velkým problémem jeho chování - neustále na sebe upozorňu­je, ruší při vyučování, bere dětem jejich věci, dopustil se několika krádeží i ni­čení majetku. Škola pro něho zařídila asistentku, on ji však nerespektoval, dokonce ji i uhodil. „Je z rodiny, kde žena nemá žádnou autoritu, museli jsme sehnat asistenta, který ho dopro­vází i o přestávkách, i na záchod, aby neničil zařízení školy. Díky asistentovi se situace uklidnila," vysvětluje ředitelka.

Asistenti

Několikrát jsem zmínil asistenta. Jak je škola shání v době, kdy na ně krajským úřadům scházejí peníze, kdy navíc dostávají naprosto nemotivující platy? „My jsme o asistenty požádali úřad práce, který nám umožnil vybrat si vhodné uchazeče z lidí, kteří jeho pro­střednictvím hledají práci. Školu to nic nestojí, mzdové náklady hradí právě úřad práce, asistenti pak pracují jednak jako osobní asistenti, jednak pod dozo­rem a za pomoci pedagoga pomáhají dětem i při vyučování. Jsou to asisten­ti, kteří nejsou vázáni na jednu třídu, na jednoho žáka, kteří mohou podle potřeb školy a učitelů přecházet mezi třídami a pomáhat, kde je to účelné. Máme tady nyní takové pomocníky pedagoga díky pochopení úřadu práce tři," říká J. Smetanová.

Ale i u přiřazení asistentů je třeba pře­mýšlet. Třeba u mentálně postižené hol­čičky. Dřív měla svého asistenta, na kterého se nesmírně upnula. Díky němu se zlepšovala, ale právě vznikající závis­lost by nakonec byla pro děvče problé­mem, protože se na něj začala hodně spoléhat. Proto nakonec dostala jinou asistentku a jen na část času.   

Psychologická podpora

Dětem se speciálními vzdělávacími potřebami ve škole v Polabinách po­máhá i školní poradenské pracoviště

psycholožka, preventistka a výchov­ná poradkyně. A některé učitelky jsou i speciální pedagožky. Ty se ale věnují žákům ve své třídě a není v silách školy, aby zajistila speciálního pedagoga pro všechny děti, které by učitele s touto specializací potřebovaly.

„Využili bychom na škole víc speciál­ních pedagogů. Jak tak sleduji narůst dětí hlavně se specifickými vývojovými poruchami učení i chování, speciálním pedagogem by měl být každý kantor," hodnotí stav J. Smetanová s tím, že se takové dítě najde v podstatě v každé třídě.

Školní poradenské pracoviště ko­munikuje podle ředitelky školy i s pe­dagogicko-psychologickou poradnou. Poradna vyšetřuje děti v „sterilním" poradenském prostředí. „Bohužel, i do­poručení, která pak dostáváme, nebý­vají pro naše pedagogy příliš praktickou pomocí. Významně nám proto pomáhá školní psycholožka, která děti zná a po­máhá jim přímo ve třídě," říká J. Sme­tanová.

Mezi podpůrná opatření, která by mohla pomoci v běžné škole dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, by mělo patřit i snížení počtu žáků ve tří­dě. O tom ale každý ředitel za současně ekonomické situace řekne, že je to jen hezká, ale nereálná představa. „školy jsou naopak systémem financování tla­čeny k tomu, aby měly své třídy napl­něny. Jestliže se průměrně nedostanou nad dvaadvacet třiadvacet žáků na tří­du, těžko se podaří získat dost peněz na alespoň drobně osobní ohodnocení pro učitele," vysvětluje. Konečně, ně­které (byť třeba hezky vypadající) kroky ministerstva školství tento stav zhoršu­jí - třeba povinný druhý cizí jazyk. Na zdejší škole například chodilo 27 dětí na literární seminář. Místo něho bude nabí­zen tento druhý cizí jazyk, například ruš­tina. Ta se ale nedá učit v sedmadvaceti dětech, je nutné vytvořit dvě skupiny. Což znamená vyšší náklady. Ačkoliv škola nedostala ani o korunu víc.

J. Smetanová v souvislosti s probí­raným tématem upozorňuje, že tlak na vysokou naplněnost tříd nebo na jen vý­jimečné dělení hodin je výrazným pro­tiinkluzivním trendem, který samotné školy těžko mohou ovlivnit.

Spolupráce s 0SPODem

„Škola by potřebovala užší spolupráci s OSPODem, zvlášť u žáků, se kterými jsou výchovné problémy, kdy se nedaří domluvit se s rodiči. Problém je v tom, že systém není nastaven tak, aby jedna (nebo dvě) pracovnice měla na starosti jednu školu a s ní průběžně komunikovala. Různé děti přicházejí do školy z růz­ných míst, tím pádem spadají do kompetence různých sociálních kurátorů. S ně­kterými se podle ředitelky školy spolupracuje výborně, jindy je znát, že jsou tyto pracovnice přetížené," říká J. Smetanová. A poznamenává, že by bylo třeba, aby se domluvila ministerstvo školství a ministerstvo práce a sociálních věcí na užší spolupráci. aby kontakty mezi školami a (příslušnými) OSPODy byly systematic­ké. Aby se lépe jednalo s některými rodiči v situaci, kdy pedagogické prostředky, které má k dispozici škola, nestačí a selhávají. „Někdy mám pocit, že se některým sociálním pracovnicím ani nechce jít do konfliktu s rodiči, ačkoliv by to podle nás dítěti mohlo pomoci."

Otázka přípravných tříd

Jsou děti, které by za podpory a pomoci v předškolním věku mohly základní školu zvládnout. Přitom za situace, kdy je přetlak v předškolních zařízeních, uvažovalo minis­terstvo školství o rušení přípravných tříd a tříd mateřských škol při základních školách praktických. Po odporu odborné veřejnosti sice toto ustanovení z návrhu školského zákona vypustilo, ale samotný záměr nezavrhlo. J. Smetanová po­znamenává, že právě tato zařízení mají velký význam zvlášť pro děti, které jsou zanedbané kvůli nedostatečné rodinné péči, kvůli nepodnětnému prostředí. Nejdřív je podle ní nutné hendikep minimalizovat. v čemž ve škole může pomoci asistent a speciální pedagog, v předškolním čase pak odklad a intenzívní odborná péče v přípravném ročníku. Ideální by bylo. kdyby tyto děti z nepodnětného prostředí chodily do mateřské školy povinně od tří let. Naráží to ale v současnos­ti na již zmiňovanou kapacitu předškolních zařízení, kdy by ! „povinně přijaté" zabíraly místo dětem rodičů, kteří by své děti do předškolního zařízení vodili rádi. „Ano, řešení je dra­hé, ale vláda si prostě musí rozmyslet, co chce. Nemůžeme chtít, aby školy měly výkon jako mercedes a platit je jako trabanta," říká J. Smetanová.

Text: Radmil Švancar, Učitelské noviny