Zdravotní pojištění přijde draho
Jednou z civilizačních výhod, kterou si užíváme, je povinné zdravotní pojištění. Český systém tak překlenul stav, kdy určitá část společnosti nechce nebo nemůže odkládat část svých příjmů stranou na horší časy. A ve výsledku tak nemáme kontrolu nad tím, co se s našimi penězi děje, a leckdy ve výsledku mnohdy platíme i víc.
Poslední dny ukázaly i těm, kteří si mohou dovolit život mimo státem garantovaný systém, jak na tom české zdravotnictví je. Standardní čekací lhůta v českých nemocnicích se pohybuje od půl roku do několika let, podle finanční a personální náročnosti operace. Pro všechny, kteří s touto oblastí veřejného zdravotnictví zatím nepřišli do styku, je to šokující zjištění. Pro ostatní standard, který není ničím novým
Neosobní placení...
Povinné zdravotní pojištění existuje hlavně proto, aby se nikdo nemohl rozhodnout stát stranou a zůstat nepojištěný. Nebo také: rozhodnutí o tom, jakou důležitost přikládá ten který potenciální pojištěnec svému zdraví, je přeneseno z individuální na veřejnou rovinu. Je to další příklad, kdy legislativa vychází z elitářského předpokladu o neschopnosti určité skupiny lidí postarat se o sebe sama „na výši doby“.
To je teorie či svého druhu ideologie. Co nám k tomu říká praxe pojišťoven a nemocnic, kdy i platící pojištěnci čekají na zákroky, které mohu zásadně zlepšit kvalitu jejich života, desítky měsíců? Nebo spíš čekají všichni, kdo nemají v nemocnici kamaráda či nedisponují kontem, které jim umožňuje předbíhat. Výsledkem nivelizovaného a odosobněného systému financování je situace, kdy o uskutečnění zákroku nerozhoduje lékař, natož pacient, ale úředník XY v nemocnici nebo zdravotní pojišťovně.
Povinné platby a nemožnost se ze systému vyvázat v žádném případě nepřinášejí do systému jakékoliv prostředky navíc. Jedním z důsledků je narušení vazby mezi platbami do zdravotního systému a vlastním užitkem těch, z jejichž příjmu jsou tyto odvody realizovány. Prostředky v tomto systému nejsou používány tak účelně, jak by využívány být mohly. Dokonalou ilustrací je podobnost lhůt v Česku a v Británii. Poválečný britský systém veřejného zdravotnictví patří v západním světě k těm ukázkově… špatným. Ten český se mu blíží mílovými kroky, byť se současné vedení resortu snaží přehodit výhybku.
... neosobní zdravotní péče
Příkladem mimo tabulku pak jsou Spojené státy. Tamní duální systém zdravotní péče může být považován za učebnicový příklad. Na jedné straně péče, kterou nejsou schopny poskytnout zdravotní ústavy nikde jinde na planetě; na straně otřesná úroveň zdravotní péče pro pojištěnce spadající do federálního systému MEDICARE a MEDICAID, takto už téměř půlstoletí největší černé díry v amerických veřejných rozpočtech.
Ve všech případech jde o tutéž písničku: zdravotní systém s odosobněným způsobem financování, jehož cílem je „spravedlivější distribuce zdrojů“, vede na prvním místě ke změně v rozhodovacích procesech souvisejících s alokací omezených zdrojů. Tedy k tomu, že my sice na první pohled ušetříme, ale o tom, co za své peníze dostaneme, rozhoduje někdo úplně jiný. A chceme-li to, co je k dispozici, musíme si tou či onou cestou připlatit. Výsledná cena je pak z definice vyšší.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu