Žena, která prodávala vodu a způsobila bouřku
Asi žádné jiné jméno ze sféry politiky nebylo během let české transformace přetřásáno tolikrát jako Margaret Thatcherová. Její adorace československou protržní politickou elitou, zejména Václavem Klausem, nepostrádala špetku absurdity. Každopádně patřila mezi málo těch, kteří, když je řeč o hledání a uskutečňování možného, nevypadají při pohledu na svou historickou stopu trapně.
Mám v živé paměti nejranější devadesátá léta, když jsem se coby nadšený barončin fanda setkal s někým, kdo s Železnou lady přišel do styku jaksi víc napřímo než já. A dodnes si pamatuji znechucení, s jakým dotyčný Angličan o své dosluhující premiérce hovořil. Jejím vrcholným prohřeškem mělo být, že „prodávala vodu“. Věta „She sells water!?“ byla pronesena se směsicí odporu, pohrdání a posměšného odplivnutí. Byla to reakce na zpoplatnění některých služeb, které v rámci britského sociálního státu patřily k veřejným statkům, a tudíž byly adekvátně tomu financovány. Stejně jako třeba mléko školákům, abychom zůstali u něčeho, co se pije. Těžko si představit něco odpudivějšího, že.
Margaret Thatcherová na poli hospodářské politiky zanechala bezesporu největší stopu právě zde: po desetiletích budování ostrovní podoby sociálního státu, který ve svých důsledcích znamenal definitivní ránu do vazu britské imperiální minulosti, to byla právě ona, kdo začal nahlas hovořit o věcech, které ještě několik generací zpět byly naprosto normální. Její hospodářskopolitická opatření nebyla převratně úspěšná, jako třeba souběžně probíhající Douglasova reforma na Novém Zélandu, ani revoluční jako Piňerova důchodová reforma v Chile. Přesto je to právě ona, kdo je, řekněme globálním, symbolem. Čeho ale vlastně?
V jednotlivostech určitě najdeme politiky, kteří byli v prosazování hospodářských reforem úspěšnější. Na rozdíl od mnoha ostatních, včetně těch českých, bohužel, dokázala ale Thatcherová přetavit své osobní nadšení (nebo naopak bytostný odpor) v reálné kroky a politickou podporu trvající více než desetiletí. Ukázala, že radikálně reformní rétorika není nutně tím, co odpuzuje příjmově podprůměrné vrstvy voličů. Že osobní přesvědčení a názorová integrita mohou přitahovat i ty, kterým nominálně a krátkodobě vlastně bere. Byla politikem schopným věrohodně představovat nepopulární kroky, které však dlouhodobě britské ekonomice jednoznačně prospěly.
Thatcherová je spolu s Reaganem ztělesněním takzvaného konzervativního obratu. Ten po desetiletích poptávkově orientované, v keynesiánství ukotvené hospodářské politiky (mimochodem přesně toho, čemu věří třeba nový český prezident Miloš Zeman) znamenal otočení kormidlem. Nikoliv revoluci, na to byla Evropa už příliš rozmazlená. Ale v rámci možností to byla pořádná bouřka. Mnohé kontinentální země na něco podobného teprve čekají. Asi nikdo v západním světě nezatočil s odboráři tak jako Thatcherová v první polovině osmdesátých let.
Stejně tak eurokraté mnohem snáz vycházejí s ustrašenými nulami než s politiky typu Thatcherové, která si stála za svým a také svého většinou dosáhla. Že ji nenáviděli, jí nevadilo - přesvědčená o své pravdě a o britském národním zájmu si prostě své požadavky vydupala. Prakticky doslova.
Thatcherová nebyla revolucionářkou a asi jí i vadilo, když jí tuto roli přisuzovali. Jenom se odmítala smířit s tím, že by měla mlčet o věcech, o kterých se jí chtělo mluvit. Byla političkou světa, kde rozhodují silná slova, položená odhodláním k činům. Je dost možné, že dnes už by neměla šanci. Ve světě Margaret Thatcherové totiž ještě úplně nerozhodovalo, jak vypadáte, když o něčem, co byste rádi dělali, mluvíte.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu