Novinky Mediální výstupy

„Syndrom Oblomova“ je pojem, bez kterého se v budoucnu neobejde studium politologie ani sociologie. Mistrovsky jej ve svém díla popsal v roce 1859 Ivan Alexandrovi Gončarov. Četbu Gončarova jako nutnou součást pochopení světa doporučoval již T.G. Masaryk.

Oblomov je dobromyslný a citlivý ruský šlechtic, který má jednu vadu. Trpí těžkou duševní leností, kvůli které není schopen spravovat svůj majetek ani běžné záležitosti svého života. Trpí nerozhodností, nepředstíraným nezájmem, neschopností připustit jakoukoliv změnu. Život jej unáší s bolestí mu vlastní, kdy se stihá věcem pouze podřizovat a maximálně je bolestínsky komentovat.

Studium Oblomova má pro nás význam v okamžiku, kdy zjistíme, že podobné vlastnosti má významná část populace. Gončarov popisoval chování populace ruské, ale ani v českém prostředí se nejedná o bezvýznamnou skupinu. Pokud pochopíme, že někdo trpí „syndromem Oblomova“ můžeme tak předvídat jeho chování a reakce. V politologii se nám hodí, pokud vůči dané skupině nemáme nereálná očekávání. S danou skupinou musíme počítat za situace, kdy jako jazýček na vahách rozhoduje o výsledku voleb. Pokud se politologické předpovědi mýlí, může za to často ignorování „syndromu Oblomova“. Se syndromem Oblomova musíme počítat jako s konstantou, která má v každé společnosti své zastoupení. V příštích týdnech se pokusím definovat vlastnosti, které jsou typické pro politické chování syndromu Oblomova na jednotlivých příkladech.

Dnes na úvod do problematiky „syndromu Oblomova“ si dovoluji pouze citovat z knihy ruského klasika, který Oblomova přivedl na svět a s ním vytvořil i termín „oblomovština“.

Úryvek z knihy: Ivan Alexandrovi Gončarov: „Oblomov“.

„Máte mnoho mužiků, , kteří vám platí obrok?“ zeptal se Ivan Matvejevič.

„Ano…já nevím, já tam dlouho nebyl.“

„To se musí vědět, prosím, bez toho to nejde, nedá se zjistit výnos statku.“

„Ano, to by se mělo,“ přisvědčil Oblomov, „soused mi to také píše, jenže do toho přišla zima.“

„Kolik vám mužici platí?“

„Kolik? Myslím… okamžik, měl jsem někde sestavení…

Šolc to jednou sepsal, ale nemohu to najít, Zacha je asi někam zastrčil. Později vám je ukáži… Myslím, že třicet rublů z každého hospodářství.“

„Jaké máte mužiky? Jak se jim vede?“ vyptával se Ivan Matvejevič. „Jsou bohatí nebo chudí, žijí v bídě? Jaká je robota?“

„Poslyšte,“ začal Oblomov, přistoupil k němu a vzal ho důvěrně za oba kraje uniformovaného kabátu.

Ivan Matvejevič hbitě vstal, ale Oblomov ho zas posadil.

„Poslyšte,“ opakoval důrazně a skoro šeptem, „já nevím, co to je robota, co to je rolnická práce, co znamená chudý nebo bohatý mužik, já nevím, co znamená míra žita nebo ovsa, ani co stojí, ani ve kterém měsíci se co seje a sklízí, ani jak a kdy se to prodává, já nevím, jsem-li chudý či bohatý, budu-li mít za rok co jíst či budu-li žebrákem – já nevím nic!“ domluvil sklesle, pustil kraje jeho kabátu a odstoupil od Ivana Matvejeviče. „Mluvte tedy a raďte mi jako dítěti…“

„To jinak nejde prosím, to se musí vědět, bez toho se nedá nic uvážit,“ řekl s poníženým úsměvem Ivan Matvejevič, vstal, založil jednu ruku za záda a druhou schoval za kabát.

„Statkář musí znát svůj statek, aby věděl co a jak…“ promlouval poučně.

„Ale já to nevím. Poučte mě, můžete-li.“

„Já sám jsem v tom oboru nepracoval, musíte se poradit se znalci. Vždyť vám také ten pán píše,“pokračoval Ivan Matvejevič a ukázal prostředním prstem, obráceným nehtem dolů, na to místo v dopise, „abyste se dal zvolit, to by bylo výborné! Pobyl byste tam, sloužil byste u újezdního soudu a zatím byste se obeznámil s hospodářstvím.“

„Já nevím, co to je újezdní soud, co se tam dělá a jak se u něho slouží!“ důrazně, ale tiše namítl zas Oblomov, přistoupil těsně k Ivanu Matvejeviči.

„Tomu prosím, zvyknete. Vždyť jste tu přece sloužil ve státním úřadě a úřaduje se všude stejně, jen ve formách bude trochu rozdílu. Všude jsou instrukce, přípisy, protokol… Jen mít dobrého tajemníka, a je po starosti! Budete jen podpisovat. Víte-li, jak se věci vyřizují ve státních úřadech…“

„Já nevím, jak se vyřizují věci ve státních úřadech,“ pokračoval jednotvárně Oblomov.

Konec úryvku.

MUDr. Vít Šlechta

člen místní rady
člen oblastního smírčího výboru