Růst jen spotřeba nezajistí
Data o rekordní nezaměstnanosti jsou vším, jen ne dobrou zprávou o stavu české ekonomiky. Lze předpokládat, že do konce zimy dosáhne počet nezaměstnaných šesti set tisíc – sociologové by nám možná měli sdělit, jaké procento z nich volilo Miloše Zemana. Když už se hledají vysvětlení toho, proč volby dopadly, jak dopadly, tento údaj by určitě poskytl zajímavou argumentaci.
Důležitější jsou samozřejmě skutečnosti, které jsou příčinami stavu trhu práce. Ty jsou bohužel jako vystřižené z učebnice. Úplně na začátek se je třeba trochu proti logice textu vypořádat s logickou námitkou – jak je možné, že Německo je na tom jinak, tedy lépe, než česká ekonomika. Zaprvé na tom Německo, co se týče trhu práce, bylo dlouhou dobu hůř a dnes je prostě v jiné fázi ekonomického cyklu. Zadruhé v minulé dekádě ještě levicová vláda provedla tzv. Hartzovy refomy. Dnešek je zřejmým důsledkem těchto opatření, díky nimž je německé pracovní zákonodárství volnější a trh celkově pružnější.
Česká desetiprocentní realita
Desetiprocentní nezaměstnanost má oporu ve třech důvodech, které spolu sice souvisejí, ale nikoliv zcela jednoznačně. Tím prvním je nula na straně ekonomického růstu. V podstatě jasná triviální vazba. Jenže, a tady se pouštíme do oblasti spekulací a historických paralel, zde najdeme jen část – a navíc malou – vysvětlení současného stavu. Považuji za téměř jisté, že kdyby dnes česká ekonomika nominálně rostla, nezaměstnanost by nebyla nijak dramaticky nižší. A to z toho důvodu, že klíčová část oněch deseti procent má systémovou povahu, nezávislou na fázi ekonomického cyklu.
Český trh práce neprošel žádnou zásadnější liberalizací, pracovněprávní zákonodárství je stále svazující a cena práce ve srovnání s produktivitou nekonkurenčně vysoká. Jestliže dnes do ekonomiky proudí domácími i vnějšími kanály nejlevnější peníze v doložené historii, tak to ve vztahu k trhu práce znamená jediné: z pohledu zaměstnavatelů klesá reálná cena kapitálu, kterou mohou substituovat pracovní sílu. Dochází k nahrazování práce kapitálem a přesunu výroby směrem ke kapitálově náročnější. Tím pádem i ty malé růstové možnosti v domácí ekonomice trh práce prakticky míjejí. Ochrana zaměstnanců a vysoké zdanění práce se spolu s uvolněnou měnovou politikou obrací proti těm, kteří jsou na pracovním trhu nejvíce ohroženi.
Šedá ekonomika jako záchranné laso
Další souvislost je možná zřejmější. Na bezpočtu příkladů je doložené, že růst ekonomiky tlačený tzv. veřejnými investicemi produkuje nižší nabídku pracovních míst. Jestliže se ze všech stran ozývají hlasy, že česká ekonomika má zdravé základy a dolů ji táhne negativní sentiment spotřebitelů, pak je čísla o nezaměstnanosti usvědčují z omylu. Současná hospodářská politika přes veškeré proklamace o opaku stále primárně cílí na podporu poptávky. Nabídková strana ekonomiky je až sekundárním cílem. Kdo si myslí, že se k růstu můžeme „prospotřebovat“ a „propodporovat“, je úplně vedle.
Další rozměr všemu dává statistika. Ta totiž nepokrývá všechny rozměry pracovního trhu a reálná čísla jsou díky rostoucí praxi kratších úvazků ještě horší (pro inspiraci si zájemci mohou odskočit do zámoří na www.shadowstats.com.)
Na rozdíl od všeho výše uvedeného nás naopak může uklidnit prachobyčejná lidská vynalézavost. Nebýt šedé a černé ekonomiky, byli bychom na tom dnes všichni mnohem hůř. Jako už mnohokrát platí – vládě by podlomilo nohy, kdyby striktně vymáhala zákazy a nařízení, které produkuje.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu