Legální doping, konec nadlidí
Celé je to vlastně trochu absurdní. Talentovaný mladý muž svůj život zasvětí tomu, co ho baví. Snaží se být nejlepší. Šlape mu to opravdu dobře, a tak se stane členem závodního týmu, v jehož dresu vyhrává dost závodů. Jsou mezi nimi i oficiálních mistrovství, kde se hraje v barvách států, ale drtivou většinu tvoří akce organizované na komerční bázi. Řeč je samozřejmě o Lanci Armstrongovi.
Podobně strmý pád, jaký má on za sebou, zažil možná jen kanadský sprinter Ben Johnson – ale jinak asi nikdo.
Jejich předchůdci měli kliku, že měli jejich týmy obrovský náskok před oficiálními lékaři; náskok sice mají dodnes, ale už ne o světelné roky.
Tím, že si někdo pouští do žil zakázané látky, škodí hlavně sobě. A vlastně jen sobě. Drtivá většina těch, kteří s ním mohou soupeřit, jedou v tomtéž a všichni navzájem to o sobě vědí. V době otevřených médií kdo má oči a uši, těžko může mít iluze o „nechemické“ podstatě obtížně uvěřitelných výkonů.
Ale pořád je to jen sport na jedné a zábava na druhé straně. Že se tím někdo dobře živí, je zcela legitimní.
Když někdo vydělává na hopsání v rytmu strojově poskládaných not s nadpozemsky stupidními slogany namísto textů, proč by to ve sportu mělo být jinak? Když někomu nevadí, že si vědomě zahrává s vlastním zdravím, je to smutné, ale opět nejde o nic výjimečného.
Přesto dopingové skandály něčím zvláštní jsou. Nejde o životy sportovců, kteří se snaží být lepší než ostatní. Klíčem k Armstrongově blamáži je, že soustavně a organizovaně lhal. Lhát se sice nemá, ale bezesporu může – až do chvíle, kdy tím působíme škodu někomu jinému (třeba sponzorům) a ten se rozhodne bránit.
Armstrong desetiletí obelhával fanoušky, soupeře, média. Nejde o akt dopingu samotný, ale o tuto lež.
Tvrzení na první pohled paradoxní: pokud by ve sportu jako odvětví zábavního průmyslu nebyl doping pronásledován, Armstrong by se nikdy nestal globální mediální hvězdou. Vedle úspěšné léčby rakoviny totiž podstatná část jeho renomé a fanouškovské obliby pramenila z toho, že byl údajně „čistý“.
Nebýt pronásledování dopingu, nikdo by nemusel o jeho používání lhát a v tomto druhu sportu by se stal oficiální normou. Sport by tak byl tím, čím ve skutečnosti je, totiž koníčkem, který od jisté roviny přechází v nadprůměrně efektivní způsob obživy. Zmizel by onen rozměr sportovců jako nadlidí, nekriticky adorovaných masami. Prohibice snad vždy zvyšuje cenu toho, co je zakazováno. V oblasti sportu pak těch, kteří jsou schopni tyto zákazy nejefektivněji obcházet.
I v případě chemického sportu se jistě najde dost těch, kteří v něm najdou náhražku skutečného smyslu života. Ale určitě jich bude méně než dnes, kdy nás, sportovní fanoušky, zákaz některých podpůrných látek udržuje v přesvědčení, že jde o čistou hru čistých, mimořádně nadaných lidí. Tak to přitom už dávno není. A v cyklistice možná ze všech nejdéle.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu